Zbytková

Žiju, žiješ, žijeme

1. května 2016 v 21:31 | Tez
Tak se jdu o(d)hlásit.

Tři měsíce jsem se vám neozvala a provinile se cítím, abych pravdu řekla, jen málo. Teď vám však chci oznámit, že na tomhle blogu už žádné články s největší pravděpodobností nenajdete. Ale nezoufejte! Pokud byste chtěli mé výplody číst i nadále, zanedlouho snad budete mít možnost na mém novém blogu, který momentálně existuje jen polovičně. (Adresu časem doplním.)

Omlouvám se za své bezohledné chování.

Mějte se krásně.

A čtěte tenhle skvělej blog --> wild-wolf-side.blog.cz

Paprsky pro slunečnici

Rok 2015

31. prosince 2015 v 20:04 | Tez
Tak je tady zase po roce článek, ve kterém se slovo "rok" skloňuje ve všech možných i nemožných pádech. Tleskám, tleskáš, tleskáme.

Rok 2015 se nesl ve znamení výzev, překonávání sama sebe a taky mnoha změn. A jelikož jsme u mě na blogu, tak si dovolím, i bez vašeho dovolení, se o tom všem rozepsat.

Všechno to začínalo odhodláním zlepšit své já v mnoha ohledech, což, musím uznat, nezní vůbec špatně. Když se teď takhle zpětně ohlížím, docházím k závěru, že jsem se vážně zlepšila a posunula o něco dál, jen se mi to povedlo v úplně jiných oblastech, než jsem původně chtěla a čekala.

Změnila jsem některé své názory, postoje, částečně i své chování, myšlení... Například jsem zcela změnila názor na to, co je důležité, na čem v životě záleží a čeho chci za to své krátké bytí dosáhnout. Došlo mi, že to, na čem jsem do teď tolik lpěla, bych vlastně neměla řešit, že bych to měla pustit z hlavy a zaměřit se na úplně jiné hodnoty. Například na klid v duši, sebeúctu.

Zdá se mi, že se ze mě stává stále větší introvert, a tak se musím poplácat po zádech a pogratulovat si za to, že jsem ve zdraví přežila několik akcí, kde jsem se musela pohybovat mezi mnoha neznámými lidmi. Například tábor, ze kterého jsem měla strach už asi týden před jeho začátkem. První dva dny jsem myslela, že tam umřu, že si mě táborníci uvaří k obědu nebo mě rituálně obětují bohům táborových her. Nakonec jsem neumřela, nebyla uvařena ani obětována. Hurá! A domů se mi nechtělo ani trochu.

Za další takovou akci bych mohla považovat celostátní kolo olympiády z informatiky. Abych byla upřímná, dodnes netuším, jak jsem se tam zrovna já ocitla. Nicméně strávila jsem tři dny v Janských Lázních a z nějakého důvodu mi to přišlo neskutečně fajn.

A když už jsem ty olympiády takhle nakousla, chvilku se u nich ještě zdržím. Rok dva tisíce patnáct byl pro mě totiž zatím nejúspěšnějším rokem co se soutěží týče. Mám z toho radost, to ano, ale víc než samotných úspěchů si teď vážím toho, co mi všechno tohle přineslo, jak mě to změnilo. Víte, vždycky jsem si myslela, že na dobrých výsledcích ve škole, v soutěžích a olympiádách neskutečně záleží, a proto si nesmím dovolit neuspět. Hloupá úvaha. I když se mi po většinu času dařilo dosahovat dobrých výsledků, párkrát jsem něco zkazila. A nic se nestalo. Kupodivu. Teď už vím, že největší brzdou pro mě byl strach z neúspěchu.

Ježíšek a banány

29. prosince 2015 v 11:01 | Tez
Možná bych tady měla poreferovat o tom, co mi přinesl Ježíšek... Tak abyste věděli, vánoční nálada to nebyla. Ale zato mi přinesl lednici do pokoje, tuny oblečení a tuny knížek. Imaginárních. Ale představa je to pěkná, jen co je pravda.

Tenhle rok jsem si od Ježíška skoro nic nepřála, a tak jsem taky skoro nic nedostala. Vůbec mi to nevadí, protože alespoň nemusím řešit, kam ty nové věci v mém už tak přeplněném pokoji schovám. Podtrženo, sečteno, největším dárkem jsou pro mě vánoční prázdniny a hory jídla, které můžu bez výčitek spořádat.

Ježíšek nám uletěl už před pár dny a já jsem od té doby byla rovnou dvakrát svědkem rodinné "hádky" způsobené tématem, které všechny smrtelníky rozděluje na dva znepřatelené tábory. Oním diskutabilním problémem jsou banány. Ano, banány. Konkrétně jejich loupání. Někdo totiž loupe zprava a někdo zleva. A někdo neloupe, protože na to má své sluhy. Jenže ti sluhové si taky musí vybrat, jestli budou loupat zprava nebo zleva, že jo? A protože "zprava" nebo "zleva" asi nejsou zcela jednoznačné pojmy, vysvětlím vám situaci přesněji. Někteří lidé loupou od stopky banánu a někteří z opačného konce. A kdo to dělá správně? Toť otázka, na které závisí existence celého lidstva.

Já loupu od stopky. Podle strýčka Googla loupu špatně. Má hloupost tedy očividně nezná hranic a nejspíš si budu muset pořídit sluhu, který za mě ty banány bude loupat správně. Anebo začnu banány loupat od prostředka, abych sympatizovala s oběma polovinami, ale zároveň žádnou nepreferovala. Bude ze mě nestranný loupač banánu. Hurá!

Lidičky, neřešte banány, prosím. Raději je řežte. A loupejte je, jak chcete, oni totiž budou chutnat pořád stejně.

Toť vše o absurditách, které je naše rodina schopná řešit. Pěkný den přeju.

Pár rad do života

1. prosince 2015 v 21:07 | Tez
Protože kdo jiný než patnáctiletý a tedy zcela jistě životními zkušenostmi oplývající člověk by vám měl dávat rady do života?

Hlídejte si svoje fixíky
Můžou utéct. Fakt. Ba co hůř, může utéct nejdřív víčko a až potom samotný fixík. Není to nic příjemného, to vám povím. Zprvu si kromě toho, že vám chybí fixík, ničeho podezřelého nejspíš ani nevšimnete. To, že je něco špatně, vám dojde pravděpodobně až, když z tašky začnete vytahovat sešity s oranžovými, nebo jinak barevnými okraji. A potom vězte, že jednoho dne vytáhnete z tašky fixík bez víčka anebo víčko bez fixíku.

Nešplhejte po tyči...
...pokud jste tak "šikovní" jako já. Možná totiž budete mít modřiny. Možná budete mít takové modřiny, že vás zabolí už jen pouhé pomyšlení na to, že si musíte obléct kalhoty. (A to jsem z té tyče ani nemusela spadnout.)

Nenechávejte stopy po bílém prášku, který vám opatřil pan učitel tělocviku
Rozčilí ho to a prášek vám sebere. (Vyzkoušeno za vás.) Je to škoda, protože na šplhání se ten bílý prášek opravdu hodí.

Šetřete s bílým práškem, který vám opatřil pan učitel tělocviku
Každý gram se totiž počítá!

Neberte drogy
Ani s panem učitelem tělocviku.

Neprokrastinujte
Protože kruhy pod očima nevypadají pěkně. Obzvlášť pokud se na vašem obličeji vyskytuje rovnou několik jejich generací.

Dělejte domácí úkoly z matematiky
Jelikož potom se nebudete muset upisovat Ďáblu, když si pančelka půjčí váš domácí sešit... A vy namísto některých úkolů budete mít v tom sešitě jen prázdné stránky. (Dopadlo to dobře a moje duše se má zatím fajn.)

Dělejte i jakékoli jiné domácí úkoly
Jelikož vyzdvihovat jenom některé domácí úkoly zkrátka není fér.

Jsou to cenné rady, tak si jich važte. A nezapomeňte mi být vděční za to, že jsem vás takto obohatila. Pěkný den přeju.

Takový běžný, nezáživný den

18. října 2015 v 19:17 | Tez
A tak mě napadlo, že bych vám mohla popsat jeden ze svých zcela běžných, nezáživných dnů, protože psát jen o těch rádoby zajímavých je vlastně děsně mainstream.

Ráno vstanu. Obvykle dosti pomalu a nejistě. Potom se dosti pomalu a nejistě taky nasnídám, obleču a vykonám ranní hygienu. Následně opravdu velmi pomalu a velmi nejistě odcházím do našeho ústavu. Když dojdu do našeho ústavu, většinou se poměrně rychle a jistě odeberu ke skříňce a následně od skříňky. Čeká na mě totiž doučování se všeho, co jsem doma nestihla. Když tedy rychle a jistě dojdu do třídy, vytáhnu z tašky pomalu a nejistě štos sešitů. Nakonec usoudím, že ruch ve třídě mě rozptyluje natolik, že učení se nemá absolutně žádný smysl.

Následuje část dne, kdy se ze mě, zapřísáhlého ateisty, stává člověk silně věřící. Modlím se k bohu slunce, měsíce, hvězd, inteligence, podsvětí a věřte, že i k mnoha dalším. Někdy mám pocit, že bych byla schopná podepsat smlouvu s Ďáblem, jen abych nemusela absolvovat některý z výslechů u stolu znalostí. Například takový výslech z biologie, to je učiněné peklo.

Po pár hodinách náboženství dojde i na jednu z těch příjemnějších částí pobytu v ústavu - oběd. Většina navštěvovatelů ústavu na oběd kluše, někteří jedinci dokonce sprintují. A potom je tu pár individuí, včetně mé maličkosti, která se nenechávají strhnout davem a jdou si svým vlastním, velmi pozvolným, tempem. Rychlost, kterou se daný jedinec pohybuje za jídlem, se velmi často podobá rychlosti, kterou ono jídlo následně konzumuje. Možná proto z jídelny odcházím zásadně mezi posledními.

Po o se odebírám zpět do ústavu. V tom lepším případě můžu s taškou na zádech z ústavu zase rychle prchnout, v tom horším tam musím ještě pár hodin pobýt. Obvykle pobývám. Bohužel.

Po několika dalších hodinách náboženství jsem konečně propuštěna a můžu se tedy rychle a jistě odebrat ke svému domovu. Hned po příchodu do svého domova bych se měla začít učit, ale já raději prokrastinuju, prokrastinuju a prokrastinuju. A potom nestíhám, nestíhám a nestíhám. Spát chodím pozdě, ale chodím. A to se počítá!

Další den ráno vstanu. Obvykle dosti pomalu a nejistě...

Problém zvaný chuť

20. srpna 2015 v 21:47 | Tez
Tak si sem jdu zase jednou vy(b)lít své srdíčko a povědět vám o svých problémech. A mé problémy jsou obří, přímo gigantické. Nevěříte? Čtěte dál!

Jste po večeři. Ještě před dvěma hodinami jste byli nacpaní k prasknutí, guma ve vašich pohodlných domácích teplácích pomalu praskala. Teď už ale cítíte, jak se vám v žaludku začíná dělat místo na další poklady, které vaše lednice ukrývá. Že se vám tohle nestává? Mně tedy ano. Poměrně často. A tak vám povím, jak to u mě většinou probíhá dál.

Přemýšlím o tom, co všechno by se dalo v té naší lednici najít. Hermelín? Zbytek zapečených těstovin? Kyselé okurky? Šunka? Ementál? Nedá mi to a jdu to radši prozkoumat. Jen tak, abych měla přehled. Otevřu. Hermelín - máme. Zbytek těstovin - dojedl táta. Kyselé okurky - máme. Šunka - máme. Ementál -nemáme. Jako na schvál jsem zrovna největší chuť měla na ementál. Co teď? Zatímco prozkoumávám obsah lednice, mamka už na mě z obýváku křičí, abych tu ledničku zavřela. Jako poslušné dítě lednici zavírám a zklamaně odcházím do svého pokoje. Při tom samu sebe skoro dokážu přesvědčit, že vlastně na nic chuť nemám. Jenže to dokážu jen skoro.

Zanedlouho se to celé opakuje. Hermelín, kyselé okurky, šunka. Všechno na stejném místě. Na maminčin rozkaz lednici zavírám, stále mám však na něco chuť. O něco víc zklamaná, než jsem byla poprvé, znovu odcházím do svého pokoje.

Potřeba něco sníst je stále větší a větší. Ledničku jsem prozkoumala už nejmíň čtyřikrát, ale všechny mé výpravy byly zatím neúspěšné. Musím tam jít znovu, zkrátka musím! A tak tedy jdu. Trochu zoufalá znovu otvírám lednici. Mamka už vypadá podrážděně. To mě ale neodrazuje a opět zírám na obsah lednice. Zavírám. Chvíli stojím v kuchyni, intenzivně přemýšlím o všem tom jídle, které jsem viděla. Nic mi není dost dobré.

Po pár minutách to už nemůžu vydržet. Rychle vyndavám z lednice kyselé okurky, tu největší krájím na plátky. Se svým úlovkem spěchám do pokoje, kde si svou kořist vychutnávám. Okurka, nad kterou jsem ten večer nejméně pětkrát ohrnula nos, je mi záchranou. V tom lepším případě mi jedna okurka stačí. V tom horším dojde ještě na jednu či dvě výpravy.

Ano, tohle je jeden z mých celoročních problémů. Časem se ze mě kvůli tomu stane kulaťoučká Tez, která přes své vypasené břicho nedohlédne na špičky vlastních bot. Jenže víte, jak jsou ty domácí kyselé okurky dobré?

A co vy? Taky si občas musíte udělat takovou večerní nebo noční výpravu k vaší lednici?


Jó, tak přesně takhle moje noční svačinky nevypadají.

Playlist #2

10. srpna 2015 v 18:14 | Tez
Tak jsem zase splašila pár písniček, o které bych se s vámi chtěla podělit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hm, ano, to je vše. Ani pořádně nevím, co víc napsat... No, vlastně mě napadá jedna otázka: Jaké písničky byste doporučili vy mně? :) Ráda si poslechnu něco nového.

Co se mých plánů na prázdniny týče

1. července 2015 v 21:21 | Tez
Desetiměsíční (m)učení za námi, dva měsíce zaslouženého odpočinku před námi. Všichni plesejme!

Pokud nemáte IQ bublajícího bahna, pravděpodobně jste z názvu článku pochopili, že vás chci informovat o tom, co budu o prázdninách dělat.

Asi bych měla začít tím, že zítra v půl páté ráno odjíždíme s naší rodinkou (a dalšími dvěma rodinami) do Mnichova, odkud poletíme na Sicílii. Ještě jsem se o tom v žádném článku nezmínila. Nechtělo se mi. Takhle jsem vás aspoň překvapila. Tadá! Na Sicílii se opravdu těším, po třech letech zase uvidím moře. Taky poprvé v životě poletím letadlem. Zatím se nebojím ani netěším, vlastně jsem o tom ještě moc nepřemýšlela.

Až se vrátíme, budu mít dlouho volno. Čas na blog, přátele, záliby. Čas na sebe. Zatím nemám naplánovaného nic konkrétního. Vím jen, že se chci řídit tím, co je napsané na obrázku v tomto článku. A taky chci chodit spát dřív, abych ráno mohla pozorovat východy slunce a fotit rosu.

Šestnáctého srpna odjíždím na tábor. Těším se. Nikdy jsem na žádném táboře nebyla, nelákalo mě to. Tenhle rok jsem si ale řekla, že to chci zkusit. A tak to zkusím. Všechno je jednou poprvé, ne?

A potom bude skoro konec prázdnin. To je ale až za dva měsíce a nevím jak vy, ale já si je hodlám užít, strávit je nějak smysluplně.

Playlist

19. června 2015 v 20:12 | Tez
S myšlenkou, že bych mohla zveřejnit nějaký playlist, si pohrávám už delší dobu. Mám totiž pár písniček, o které bych se s vámi chtěla podělit. Budu moc ráda, pokud si najdete čas a poslechnete si ty, které neznáte (a ostatně klidně i ty, které znáte). :)

(To je tak, když jdete ven s kamarádkou a začnete si dávat tipy na písničky...)

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Be the change you wish to see in the world

29. března 2015 v 17:44 | Tez
Zdravím!
Někteří z vás si možná všimli, že to tu vypadá jinak. O změnu designu tu však jde až v druhé řadě.

"Be the change you wish to see in the world." - Mahatma Gandhi

Víte, poslední dny mého života jsem jen tak přežívala. Cítila jsem se vyplivnutě, nic mě nebavilo, byla jsem otrávená. Jasně, tohle se občas stává, jenže mě to zkrátka nebaví. Nebaví mě se nebavit. A proto bych chtěla začít psát nějaké optimistické články. Tím nechci říct, že od teď už tu budou jen samé motivační citáty, obrázky a podobně, jen se tu čas od času (možná i častěji) objeví článek, který někoho třeba potěší, někomu vykouzlí úsměv na tváři nebo rozjasní den. Abych pravdu řekla, ještě sama nevím, jak to bude vypadat, ale zkrátka chci žít lepší, optimističtější, šťastnější život a pokud to půjde, chci vás tím nakazit. (Tak zlá si dovolím být.)

Druhá věc je změna designu. Pokusila jsem se tu vykouzlit něco klidného, pokojného. Něco, co by ve vás mohlo vyvolat pocit klidu a vyrovnanosti. To je fajn, ne? Žádné křiklavé barvy, které bijí do očí. Ano, vím, že i minulý design byl pojat v podobném, nekřiklavém stylu a mohl tu tedy klidně zůstat, ale já jsem si řekla, že to chce změnu se vším všudy.

To je asi všechno, co jsem vám chtěla sdělit. Prozatím se s vámi loučím a budu moc ráda, když mi napíšete, co si o téhle změně myslíte.

Photos 0.2

21. února 2015 v 8:32 | Tez
Ve čtvrtek se naše rodina rozhodla, že je načase vytáhnout paty z bytu. Po dlouhém rozhodování, jestli půjdeme na běžky nebo zakotvíme v plzeňské Olympii, jsme se nakonec rozhodli pro běžky.

Jak už asi z názvu članku tušíte, fotila jsem. Tento rok to byla první příležitost, kdy jsem mohla fotit zasněženou krajinu. (U nás sníh taky chvíli byl, jenže v tu dobu jsem neměla k dispozici foťák.) Neskutečně jsem si užila jak focení, tak samotné "běžkování". Počasí bylo naprosto úžasné, ale to ostatně uvidíte na fotkách...

Things to do in 2015

20. ledna 2015 v 20:21 | Tez
Omlouvám se, že jsem se blogu opět nějakou dobu nevěnovala, ale škola je škola a pololetní vysvědčení je pololetní vysvědčení. (Ne, vážně?!) Však to znáte, testy, zkoušení, další testy... Co se mých známek týče, jsem na tom poměrně dobře.

Náplní tohoto článku ale nebudou jen kecy o škole a mých známkách. Dneska se totiž chci věnovat hlavně věcem, které bych ráda stihla v roce 2015.

Imagine Dragons - It's Time

1) Začít pravidelně cvičit
Minulý rok jsem zvládla cvičit každý den po dobu asi dvou týdnu. Ten pocit, který jsem ze sebe měla, byl k nezaplacení. Tenhle rok bych to ráda vydržela déle, protože si zkrátka chci zpevnit tělo (ale kdo by nechtěl, že jo).

2) Koupit si "Destrukční deník"
Kdybyste nevěděli, o co jde, tak "Destrukční deník" je česká verze "Wreck This Journal". Od jedné kamarádky jsem zjistila, že ho dokonce mají tady u nás v Zapadákově v knihkupectví, takže muhahahahá!

3) Fotit víc momentek a založit si fotoalbum
Fotoalbum jsem dostala k narozeninám (možná k svátku, nejsem si teď úplně jistá) a docela mě mrzí, že jen tak leží na poličce a není v něm ještě ani jediná fotka. Když jsem se nad tím ale zamyslela, došlo mi, že vlastě nemám moc momentek, které by stály za vyvolání. Každopádně bych s tím měla něco udělat, protože fotky jsou takové zmražené vzpomínky.

4) Přestat dělat věci na poslední chvíli
Nějakou dobu už s tím bojuju a trochu se to lepší, ale stále mám na čem pracovat. Štve mě, že na zkoušení a testy se zásadně nedokážu začít učit včas a potom to všechno doháním na poslední chvíli. V 11 v noci bych měla spát a ne se učit děják... chemii... zemák... němčinu.

5) Přečíst alespoň 25 knížek
Čtení mě baví, ale nečtu tak často, jak bych chtěla. Obvykle za to může nedostatek času, ale řekla bych, že to zná snad každý. Škola zkrátka žere moc velkou část dne. Aspoň mně tedy ano.

6) Zkusit si najít brigádu
Ráda bych si začala šetřit na zrcadlovku, ale u nás v Zapadákově se brigády shánějí těžko. Splnění tohoto bodu tedy můžu ovlivnit bohužel jen z části. Třeba se na mě ale štěstí usměje a něco objevím.

7) Nakreslit alespoň 15 pořádných obrázků
Slovo "pořádných" znamená asi něco jako "budou se mi líbit natolik, že je dokážu zveřejnit na blogu". Ano, bude to zajímavé. Já se svojí sebekritikou...

Tak to by bylo asi vše. Kdyby mě napadlo ještě něco, určitě to sem dopíšu. Mějte se krásně a přežijte do víkendu!

Už jsem tu rok a jeden den

1. ledna 2015 v 19:12 | Tez
Opravdu je to tak. Už vás tu straším přes rok. No není to úžasné?

Tohle je první blog, který mi vydržel déle než dva týdny. Jo, je to fajn pocit. Je fajn vědět, že u něčeho taky dokážu vydržet.

Ale co si budeme povídat, nejsem jediný člověk, díky kterému tenhle blog existuje. Velkou zásluhu na tom totiž máte i vy, čtenáři. To vy čtete výlevy mého srdíčka, mé radoby děsně inteligentní úvahy a články přímo překypující informacemi o mé maličkosti. To vy mi tady necháváte komentáře plné povzbuzujících slov. To vy mi dodáváte chuť k psaní dalších článků... Bez vás by to nešlo.

DĚKUJI!

Děkuji za ten úžasný rok a jeden den.

>> Sentimentalita sem, sentimentalita tam. No co už, čas od času si to můžu dovolit. <<

Tak doufám, že to tady se mnou ještě nějakou dobu vydržíte a za rok si tu třeba budete moct přečíst podobný článek. :) Mějte se famfárově!

Wake up the happiness | Christmas playlist ♫

10. prosince 2014 v 18:33 | Tez
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Barbra Streisand - O Little Town of Bethlehem
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Scotty McCreery - Christmas In Heaven
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Amanda Jenssen - Another Christmas
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
John Lennon - Happy Xmas (War Is Over)
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Mariah Carey - All I Want For Christmas Is You
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Train - Shake up Christmas
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Mel & Kim - Rockin' Around the Christmas Tree
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Dean Martin - Let it Snow!
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Coldplay - Christmas Lights
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Wham! - Last Christmas
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Meghan Trainor - I'll Be Home
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Bob Dylan - It Must Be Santa
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Sam Smith - Have Yourself A Merry Little Christmas
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

What the f*ck?!

22. srpna 2014 v 22:06 | Tez
Zdravím!
Včera (no, vlastně dneska hned po půlnoci) jsem se na blogu Sodomagorky dozvěděla úplně ohavnou, nechutnou a neskutečně hnusnou věc... A to sice, že nějaké dvě nevychované a očividně naprosto vadné školačky brutálně ubily dva psy a ještě se s tím chlubily na facebooku.
Pokud nevíte o co jde, tak se koukněte na článek od Sodomagorky, protože ona to tam má popsané, vysvětlené a doplněné obrázky. (Já to sem psát nebudu, protože mě tlačí čas a jednoduše to nechci celé kopírovat, když si to můžete přečíst od někoho, kdo to srozumitelně zformuloval.)
Každopádně se k tomu ale chci vyjádřit, protože mě to jakožto poměrně velkou milovnici zvířat vážně zasáhlo...
Opravdu nechápu, co se těm rádoby lidem honilo hlavou, když tu věc prováděli. Vždyť přece duševně vyrovnaný a zdravý člověk nemůže takovou ohavnost udělat! Běhá mi z toho mráz po zádech a chce se mi zvracet. Cítím lítost vůči těm nebohým psům a zároveň bych ty podělané ehm-ehm nejraději nakopala někam (a to je ten lepší případ).
Skutečně nechápu uvažovaní takových lidí. Grr, zase jsem se nad tím dokázala tak naštvar, že se mi už ani nechce spát.
Ale na druhou stranu: Těm pejskům už se nedá pomoci a špatnou pověst budou mít jen ty bezpáteřní svině. Přesně jak napsala Sodomagorka: "Lidi se na ně budou dívat skrz prsty." Ano, potáhne se to s nima ještě dlouho a můžou si za to pouze svojí blbostí.

Nejhorší na tom však je, že ti "lidé" si pořídili dvě malá štěňátka... Naštěstí už někdo založil petici, kterou můžete podepsat i vy. Je to sice "jen" podpis, ale může zachránit životy dvou psíků. Tak co? Přidáte se? :)


 
 

Reklama