Myšlenková

Jenže já jsem taky jenom člověk...

26. února 2015 v 19:50 | Tez
Právě teď bych se měla učit. Problém je v tom, že se mi nechce.

Víte, nedávno jsem přemýšlela nad tím, že mě až tolik nebaví dělat věci, které se ode mě čekají. Nechci být pořád jen ta pečlivá, pracovitá a nevím jaká ještě holka, za kterou mě všichni mají. Nechci být člověk, který musí být automaticky vždy nějaký, ať se cítí jakkoli. Ono asi ani nezáleží na tom, jaká jsem, ale na tom, jak mě vnímají ostatní a možná je to zvláštní, ale nějakým způsobem mě to svazuje. Svazuje mě to, že lidé ode mě čekají vždycky to samé - úspěch a vlastně i určitou "dokonalost".

Tlak okolí. Poslední dobou ho vnímám až moc silně. Lidé očekávají. Je jim jedno, jak se cítím, zkrátka jen čekají, že se mi všechno povede, že vždy a ve všem dosáhnu dobrého výsledku. Ale mám pro vás novinku - já jsem taky jenom člověk. Taky se můžu jednoduše splést. Stejně jako každý. Tohle ale očividně lidé v mém okolí nechápou. Nikoho nezajímá, jak se cítím, když se mi něco nepovede. Všichni zkrátka vnímají jen to, že jsem v něčem neuspěla.

Každému se někdy něco nevydaří, ale v tom případě nechápu, proč bych právě já měla být v tomhle ohledu jakousi výjimkou a proč by se právě mně mělo vždy všechno podařit. Opravdu by mě zajímalo, jak by se ostatní cítili, kdyby byly na mém místě. Kdyby neustále pociťovali tlak okolí. Kdyby jim stále bylo nenápadně naznačováno, že něco jiného než úspěch u nich nepřipadá v úvahu.

Neměla bych si toho všímat, já vím, ale je to těžké. Je těžké nevnímat to, že vaše okolí určuje, po kterých kolejích se v životě máte vydat...

Happiness comes from the little things

19. listopadu 2014 v 22:10 | Tez
Přijde mi, že lidé se zapomínají radovat z maličkostí... Všichni si občas připadáme tak trochu vyždímaně a nemáme zkrátka tu správnou chuť do života, ale nikdo by neměl tvrdit, že se mu neděje nic hezkého, protože by lhal.

Maličkosti. Ta největší radost je ukryta v maličkostech. Nový mobil je sice skvělá věc, ale víte, co je ještě lepší? Upřímný úsměv. A netvrďte mi, že se na vás za celý den nikdo hezky neusměje. Vždyť je krásné, když vám prodavačka nadšeně a s úsměvem popřeje hezký den nebo když vám někdo ochotně podrží dveře, aby se vám nezavřely před nosem. To jsou ty maličkosti, kterých si musíme vážit. Maličkosti, které nám můžou rozjasnit den.

Možná vás zajímá, jak jsem se k tomuhle tématu dostala. Je to jednoduché. Někdo mi udělal radost. Velkou radost pouhou maličkostí. Jedna moje spolužačka mi koupila lízátko. Prostě jen tak. Vlastně mi nejde ani tak o to lízátko, jako spíš o fakt, že si na mě vzpomněla. Že nemyslela jenom na sebe... To mě zahřálo u srdce.

Nesobeckost. Možná, kdyby lidi nemysleli pořád jen na sebe, byl by svět hezčí. Vlastně ne možná, ale určitě. Stačilo by, kdybychom byli trochu ochotnější udělat radost ostatním. Hm? Komu jste dnes udělali radost? A to nemyslím nijak zle. Jen se ptám a chci, abyste se zamysleli.

A ještě taková drobnost. Slovíčko "děkuji" taky dokáže udělat divy. Když vám někdo podá tužku, která vám upadla na zem, toho člověka určitě potěší váš úsměv a slovo "díky" nebo "děkuji". Vám by to také nejspíš udělalo radost, tak proč něco takového nedopřát i ostatním?

Byla bych ráda, kdybyste se na závěr ještě jednou zamysleli nad tím, komu jste dnes vykouzlili úsměv na tváři nějakou maličkostí. Pevně věřím, že jste si na někoho takového vzpomněli. A teď se naopak zamyslete nad tím, kdo (nebo co) vás dnes nějakou maličkostí potěšil. Jsem si na 99,98% jistá, že se vám vybavila alespoň jedna situace, věc nebo osoba, která vám dnes zlepšila náladu. Nakonec ten život nebude až tak hrozný, že? Ono to nějak přežijeme.

Nezapomínejte, že nikdy není pozdě na to, udělat někomu něčím radost. Hezké věci, které jste udělali a uděláte, se vám jednou vrátí. A to vím jistě. :) Stačí jen chvíli nemyslet na sebe a udělat nějakou maličkost pro druhé. O tom to je. Nemusíte kupovat drahé dárky, stačí úsměv. Vzpomínáte?

Přátelství

31. října 2014 v 23:37 | Tez
Až teprve nedávno jsem si opravdu uvědomila, jak úžasného člověka jsem potkala. Jak neskutečně cennou, ale zároveň křehkou věc mi dal - své přátelství.

Je fakt, že jsem o tom člověku napsala článek, ve kterém jsem mu zrovna dvakrát nelichotila, ale k tomu už se nechci vracet. Je to za náma. A aby bylo jasno, tak celou dobu píšu o své nejlepší kamarádce.

Sice mě občas dokáže naštvat tak, že bych jí nejradši jednu vrazila, ale to samé by mohla tvrdit ona o mně. Možná. Zkrátka ji mám ráda... Víc než kdykoli dřív.

Vlastně jsem si do teď neuvědomovala, že ne každý člověk by byl ochotný poslouchat moje bláboly o holení nohou (mimochodem, s nikým se nekecá o holení nohou líp než s mojí nejlepší kamarádkou :D), o novém oblečení, které jsem si koupila a o mnoha dalších, nepodstatných věcech. Možná to jsou kraviny, ale já jsem stvoření, které se ze všeho potřebuje vypovídat. Párkrát jsem se snažila řešit všechno jen sama se sebou, ale nikdy to nedopadlo dobře... Zkrátka si myslím, že bychom se docela divili, kdybychom najednu neměli člověka, který by vyslechl naše rádoby problémy, postřehy nebo zkrátka jen vtipnou historku, která nikoho jiného nezajímá. Ne každého baví poslouchat takové řeči a zrovna pro mě je důležité, aby mě někdo dokázal vyslechnout. A ona to dokáže.

Do teď jsem nebyla schopna pochopit, že bych na ní neměla pořád hledat jen nedostatky, ale spíš jí poděkovat za to, že ona mě bere takovou, jaká jsem... Ano, za tohle bych jí měla opravdu moc poděkovat, protože jsem hrozný člověk. (Hrozně hrozně hrozně moc ohyzný troll.) Takže jí za to mockrát děkuju, protože jedině ona se mnou dokáže sedět celý den v lavici, potom se mnou jít na oběd a ještě mě pak doprovodit pomalu až k nám do bytu. Úžasný člověk.

Mám ji ráda. Měla jsem štěstí, že jsem ji potkala a doufám, že nám naše přátelství vydrží ještě hodně dlouho.

Važte si svých přátel. Bez nich by byl život o ničem a je lepší si to teď uvědomit, než potom litovat... Všichni máme občas nutkání se na všechno vykašlat a říct prostě jen: "Končím", ale něco takového už se těžko bere zpátky. Zkuste si jenom na chvíli představit život bez přátel či pouze jednoho jediného nejlepšího kamaráda. Vidíte to prázdno?

Přátelství je cenný a křehký vztah, kterého si musíme vážit. Musíme se ho snažit nerozbít, protože by už nemusel jít poskládat zpátky. Nikdy.

Chci být zase malá... Bez starostí a plná naivního optimismu

25. srpna 2014 v 19:39 | Tez
Aloha!
Už zase na mě přišla taková divná nálada... Jo, všechen optimismus je opět v hajzlu (s prominutím). Nevím, co mě to popadlo, ale možná je to tím koncem prázdnin. Opravdu doufám, že je to jen dočasné a brzo se z toho zase vysekám, ale tenhle článek jsem zkrátka musela napsat, protože už nad tím přemýšlím několik dní a myslím si, že by mi to nedalo pokoj, dokud bych to sem nenaplácala.
Už několik nocí si v hlavě přemítám, jak bylo krásné být malej prcek s jasným cílem - stát se princeznou.(Jo, chtěla jsem být princezna. Něco proti? Ne? Tak to jsem ráda.) Ale teď vážně. Život byl tak krásně bezstarostný...
V první a druhé třídě to fungovalo tak, že jsem byla ve škole do půl dvanácté, pak jsem přišla domů, udělala jsem si úkoly a šla jsem ven s kamarádkami nebo jsem si zkrátka hrála na zahradě. Uvařila jsem nějakou tu kaši z bahna, bábovku z písku, rodiče nebo prarodiče to jakože "snědli" a mojí největší starostí bylo asi to, jestli jim chutnalo. -.- Jó, to byly časy! Teď si říkám, že jsem v těch chvílích strávených přemýšlením nad tím jaké to asi bude, až budu v deváté třídě, byla tak strašně naivní. Představovala jsem si samu sebe jako nějakou modelku. Představovala jsem si, jak na mě budou všichni kluci koukat, jak budu hodná a milá, budu zachraňovat nemocná štěňátka a svět bude plný krásy, hodných lidí a slušnosti. Jo, byla jsem opravdu naivní kokos, ale kdo v tom věku nebyl? (Ehm, a už jsem vám říkala, že nejsem modelka, kluci na mě radši ani nekoukají, stala se ze mě sv*ně, nedokážu pořádně chovat ani křečky, svět je plný zákeřných lidí a slušnosti je tu asi jako povidel v tvarohovým koláči?)

Just go and thank your parents for everything

12. července 2014 v 20:18 | Tez
Čauky mňauky!
Dneska to bude úplně něco jiného. Takový článek jsem tady asi ještě nezveřejnila, ale v hlavě mám tuto myšlenku už delší dobu, takže čtěte dál!
>Předem upozorňuji, že tento článek je hlavně pro lidi v mém věku (je mi 14).<
Tohle téma mě napadlo, když jsem seděla v nákupním středisku a koukala jsem na snap od spolužačky. Měla tam fotku s kelímkem (s nějakým zvláštním, tekutým, růžovým obsahem) ze Starbucks. A tak jsem si říkala: "Ale no tak! Nikdo nepotřebuje vědět, že jsi snobka (všichni to už vědí). To fakt musíš mít tak drahé věci, když úplně stejný můžeš mít za pár penízků?" A pak jsem začala přemýšlet. Proč všichni řeší to, jestli si kupují nejnovější, značkové a drahé věci? Sakra, to nikoho nezajímá, že tohle všechno platí chudáci rodiče?
Jsem šetřílek a snažím se i o to, abych nepřidělávala svým rodičům nějaké velké starosti a abych jim nevyšla moc draho. :) Mamka chce, abychom jeli příští rok do Itálie, ale když nám řekla, kolik to stojí, tak to s bráchou asi odpískáme a řekneme jí, aby tam jela jen s taťkou. Jistě, všichni se teď chytáte za hlavu a myslíte si: "Panenko skákavá! To je dement. Odřekne takovou krásnou dovolenou. Já bych jel/a hned." Krásná dovolená by to byla, to určitě, ale už vám také někdy došlo, že tam vlastně nejedete zadarmo? Teď jste asi docela nasupení, protože všichni víte, že dovolená něco stojí, ale upřímně, když jste nasedali do auta, autobusu, letadla, napadlo vás, že jste své rodiče právě přišli třeba na 15 000 Kč? Já nevím jak vám, ale mě to do téhle doby nikdy nedošlo. A tak si říkám, že lidi v mém věku asi nechápou, že všechno, co si přejou, něco stojí. Ano, je super být "cool" a dostat iPhone, ale sakra, lidi, vy si užíváte luxusu, ale zaplatí vám to někdo jiný. Vy jste ten "cool" boreček, co má nejnovější vohoz, ale tu sumu zaplatili jiní! Jistě, nic neříkám na to, když si někdo sežene brigádu a maká kvůli tomu, aby si mohl něco koupit. Sama za rok plánuju prázdninovou brigádu (jestli něco seženu), ale mě prostě vadí namachrovaní snobíci, kteří mají sice nejnovější mobily, drahé notebooky, Vansky a longboardy, ale to všechno mají jen díky tomu, že jim na to někdo vydělal a zaplatil jim něco, co chtěli... A ještě se s tím vychloubají. Hmm, tady je asi něco špatně, nemyslíte?
Po nikom nechci, aby teď šel za rodiči a řekl: "Já se budu platit jídlo, pití a bla, bla, bla." To ne. Je jasné, že dokud nejsme schopni si vydělávat, tak nám tohle všechno budou muset rodiče zaplatit. Na druhou stranu. Nemusíme mít všechno, na co ukážeme. Hodně lidí si v dnešní době myslí, že bez značkových věcí se nedá žít... Přijde mi to trochu smutné. Někteří lidé si takové věci kupují jen proto, aby zapadli. Ehm, pár takových znám. A přijde mi, že takové chování vypovídá dost o inteligenci daného jedince.
Je jasné, že ve společnosti budou pořád lidé, kteří budou dbát na to, aby měli značkové a drahé věci, ale mě prostě vadí, když jsou těmito lidmi čtrnáctiletí frajírci, kteří mají všechno, na co si ukážou. Každému vpálí do tváře, že včera dostali nové boty a všichni jim budou jen tiše závidět, ale možná ani ne hrstku lidí napadne to, že ty boty si asi stěží koupili za své peníze... A o tom mluvím. Všichny tyhle děti se pouze vychloubají věcmi, které jim koupili rodiče. Pak je tu ale otázka, jestli je jejich rodiče nevychovávají tak trochu špatně. To už jsem ale zase někde jinde.
Nevím, jestli jsem to zrovna dobře zformulovala, ale mělo se to točit okolo toho, že si kolikrát neuvědomujeme, že nám většinu věcí financují naši rodiče, ale chválu a obdivné pohledy sklidíme my. Určitě mi napište do komentářů, jak to se značkovými věcmi máte vy, jestli jste si někdy uvědomili, že všechno, co si koupíte, vám zaplatí rodiče z peněz, které museli vydělat svou prací (i když to zaplatíte z kapesného, tak jsou to vlastně peníze rodičů, jen je máte v kasičce vy) a taky bych byla dost ráda, kdybyste mi napsali, jestli vás někdy napadlo to o té dovolené. :)
Jinak, jsem moc ráda, že jste dočetli až sem, protože úplně nevím, jestli je ten článek nějak srozumitelně napsán. :D

P.S. - Ještě chci jen "říct", že bychom si měli více vážit toho, co pro nás dělají naši rodiče, protože mnoho z nás by bez nich bylo v prčicích a ne vždy si to uvědomujeme. Prostě jděte a poděkujde svým rodičům za všechno, co pro vás dělají. :)
 
 

Reklama