Deníčková

Rozhodni se

2. února 2016 v 22:38 | Tez
"Jakým směrem se chceš ubírat? Jaký si vezmeš seminář? Z čeho budeš maturovat?" Asi takhle nějak zní otázky, na které nedokážu odpovědět jinak než krčením ramen a zoufalým "nevím".

Dotazy podobného charakteru na nás učitelé chrlí čím dál častěji. Nejaktuálnější jsou ovšem ty týkající se seminářů. Občas spolu s otázkou vyslechneme i stručný popis některého z povinně volitelných předmětů, po kterém obvykle následuje krátké snažení vyučujících přesvědčit co nejvíc studentů o úžasnosti daného předmětu. A to všechno se děje kvůli tomu, že datum, do kterého bychom měli být pevně rozhodnutí, se kvapem blíží.

Je mi patnáct. Ani pořádně nevím, kdo jsem, tak jak mám vědět, co chci v životě dělat? Bohužel nejsem jeden z těch šťastlivců, kteří už od mala mají jasnou představu o tom, co chtějí studovat, čím chtějí být. V páté třídě jsem udělala přijímačky na gympl, což mi ulehčilo situaci alespoň v tom, že jsem měla postaráno o střední. Žádné rozhodování, žádný stres. Jenže teď se tomu rozhodování stejně nevyhnu. Sakra.

No, ale nějak se s tím poperu. Budu muset.

Jinak mě začíná trápit rýmička a mé vysvědčení bylo až trapně monotónní. Nijak odvázaná nejsem ani z jednoho. To první je nepříjemné a to druhé je zase jen kus papíru, který ze mě nedělá bytost hodnou, bytost hodnou obdivu ani bytost lepší. Všechna ta číslíčka a slova nemění nic na tom, že jsem pořád jen liliputí Tez se sklony k prokrastinaci, mající zálibu v nastavování budíků na nezaokrouhlené časy. Za to, jak moje vysvědčení vypadá, se sice nestydím, ale lepšího člověka to ze mě zkrátka nedělá. A nikdy nedělalo. Vlastně už ani nevím, proč jsem tomu vždy přikládala takovou váhu.

A článek končím takto, neboť odbíhání od tématu je nejspíš mou silnou stránkou.

Jak Tez válela

10. ledna 2016 v 20:21 | Tez
Ona ani tak moc neválela, jako spíš válcovala. Všechny a všechno. Byla totiž v tanečních.

No dobře, neválcovala jsem. Alespoň ne po většinu času. Sem tam se mi sice někdo připletl pod nohy, anebo jsem se někomu pod nohy připletla já, ale i přesto nakonec nejsem takové poleno, jako jsem původně očekávala. Vlastně až na úplně zkaženou první Cha-chu mi to šlo. Docela. Ucházejícně.

Waltzovali jsme a cha-chovali jsme. Waltzování nám šlo dobře (možná proto, že to zní skoro jako válcovní), ale na cha-chování jsme museli nejdřív příjít. A jelikož jsme na to doopravdy přišli, naše poslední Cha-cha stála za to! (Na rozdíl od té první, ehm.)

Jestli jsem se bála? K mému překvapení se nervozita ani strach ve větší míře nedostavili, ovšem jedna taneční můra mě přece jen trochu děsila. Onou taneční můrou, oním strašákem a mou jedinou obavou byl fakt, že budu muset celý večer vydržet v botách na podpatku. V tanečních. To znamená minimum sezení, ale zato spoustu chození a tančení, a tedy i spousty šancí zakopnout, uklouznout, zkrátka sebou na parketu před všemi plácnout. Ale můžeme jít slavit, protože Tez nespadla. Hurá! I když ono se jí to nejspíš ještě povede. Koneckonců, má před sebou pořád mnoho hodin a tedy i mnoho příležitostí ztrapnit se před mnoha lidmi. Méně nadšené, spíš ironické hurá!

Vánoce letos nevedeme

24. prosince 2015 v 16:27 | Tez

Vánoční nálada? Vidím to asi tak, že dorazí až po Vánocích. Nebo vůbec nedorazí. Protože proč by to měla dělat?

Abych byla upřímná, největším dárkem pro mě jsou, a nejspíš i nadále budou, vánoční prázdniny. Tenhle rok jsem totiž na jakýchkoli prázdninách, státních svátcích a ředitelských volnech závislá víc než kdy jindy. A tak třikrát hurá za téměř dva týdny volna. (Hurá! Hurá! Hurá!)

Namísto sněhem se dennodenně brodím blátem a pokud vím, tohle by se mělo dít až za pár měsíců. Nebo mi něco uniklo? Nechci, aby to vypadalo, že nemám ráda sluneční svit nebo poměrně příjemné teploty, které venku momentálně panují, jen si myslím, že takovéhle počasí by bylo poněkud víc fajn na jaře, víte? Protože jaro by mělo být na jaře, stejně jako by zima měla být v zimě, léto v létě a podzim na podzim. Vcelku jednoduché, dech neberoucí a hlavu nevrtající, ne?

Nevím, jestli je to právě absencí sněhu, přílišným prokrastinováním nebo snad nadměrným stresováním se ze všech nedávných testů a zkoušení, ale vánoční nálada se na mě letos vybodla. Zcela a úplně. Na mou duši, na psí uši a dokonce i na to kočičí svědomí. Nepozdravila, nezůstala na odpolední čaj ani mě ráno nepřiměla vesele vyskočit z postele. Nedonutila mě k výrobě vánočních ozdob, k radostnému nakupování dárků ani k nedočkavému odpočítavání dní do dne Štědrého. Že se nestydí!

I když Vánoce prožívám bez toho pravého nadšení, jedno velké pozitivum na tom všem přece jen vidím - jídlo. Spousty jídla. A ochotné příbuzné, kteří mi během návštěv jejich domovů budou tyhle spousty jídla nabízet. Samozřejmě nebudu odmítat, abych neurazila.

Toť vše o mých velkých vánočních trápeních.

Krásné Vánoce přeju.

Mimo(ň)

28. listopadu 2015 v 11:03 | Tez
Ehm, ehm.

Byla jsem teď delší dobu mimo blog, ale to už je holt úděl mimoně, být mimo.

Možná byste rádi věděli, co tak úžasného a děsně moc důležitého jsem dělala, že jsem kvůli tomu musela kašlat na blog. Tak abyste věděli, dělala jsem spousty užitečných a pro život nezbytných věcí. Třeba jsem mňoukala britskou hymnu. Při hodině angličtiny. Fakt. No dobře, nemňoukala. Ostatní mňoukali, já jim dělala druhý hlas hafáním. Fakt.

Taky jsem zjistila, že mám potřebu vlastnit knížky, ne si je jen půjčovat. A tak jsem si koupila tři knížky. Zatím jsem nepřečetla tři knížky. (Ale pracuje se na tom.)

Psala jsem neohlášený test z dějepisu. Dostala jsem trojku. Psala jsem ohlášený test z matematiky. Dostala jsem trojku. Neučila jsem se na test ze zeměpisu. Dostala jsem jedna méně. Učila jsem se na test ze zeměpisu. Dostala jsem jedna méně. Jednou jsem při zeměpisu opisovala já, jednou při zeměpisu opisovala moje spolusedící. Pančelka si stále myslí, že neopisujeme. Mít pověst dobrých studentek je někdy vážně k nezaplacení.

Naštvala jsem se nad tím, že u Tesca mají už od října vánoční stromeček. Potom jsem si vzpomněla, že bych měla nakoupit vánoční dárky. Zatím nemám nakoupené vánoční dárky.

Jinak se láduju mandarinkama, bojuju s prokrastinací, žiju a tak.

Postrádám se

25. října 2015 v 21:31 | Tez
Aneb Tez si jde vy(b)lít své srdíčko. Zase.

Víte, měla bych přestat začínat věty slovem "víte", protože stejně vím, že nevíte. Jenže víte, ony se ty věty tím slovem "víte" tak neskutečně dobře začínají. Poslední dobou tak nějak postrádám svoje tiché a rozmýšlivé já. Čím dál častěji se mi totiž stává, že mluvím bez rozmyslu. A to jsem dřív nedělala. Téměř nikdy. I když jsem řekla něco zdánlivě spontánního, přibližné reakce lidí už jsem si v hlavě předem prošla. Přemýšlela jsem o tom, co a jak bych měla nebo neměla říct, abych se dostala nebo nedostala do takové a makové situace, abych někomu nechtěně neublížila. Vypadá to možná trochu složitě a zdlouhavě, ale ve skutečnosti mi to secvakávalo poměrně rychle. A tak jsem se kvůli tomu, co jsem říkala, obvykle zbytečně nedostávala do nepříjemných situací.

Teď je to čím dál častěji jinak. Říkám to první, co mi přijde na jazyk, aniž bych o svých slovech přemýšlela. A to se mi ani trochu nelíbí. Před spaním potom tak akorát lituju všech nesmyslů, které jsem ten den řekla, a cítím se mizerně.

Možná se vám to nebude pozdávat, ale tichost a přemýšlivost se staly vlastnostmi, které jsem na sobě začala opravdu obdivovat. Převážně díky nim jsem si totiž uvnitř sebe vytvořila jakýsi vnitřní svět. Tím vnitřním světem je všechno krásné, zajímavé a pro mě důležité, co jsem se rozhodla ukrýt před světem okolním. A že toho je. Občas se rozhodnu některé části toho svého vnitřního světa vypustit ven. Protože zkrátka chci. Jenže poslední dobou místo něčeho smysluplného vypouštím jen nesmyslné plky. A mluvím čím dál tím víc.

Víte, mám svůj vnitřní svět vážně ráda, a tak doufám, že tohle moje rádoby výřečné období je jen jakousi chvilkovou přeháňkou, která ho nijak významně nepoznamená. Budete doufat se mnou, prosím?

Odešel

30. září 2015 v 23:23 | Tez
Tak můj novej kámoš už není ani novej, ani kámoš. On už totiž není. Tečka.

Když jsem dnes odpoledne přišla domů, sir Rufus I. ležel v rohu své klece. Což o to, ležet by si tam klidně mohl, a vlastně by na tom nebylo ani nic zvláštního... kdyby dýchal. Jenže on nedýchal. Jen tam tak ležel. Nehybně. Bylo mi jasné, že to není nic jako odpolední šlofíček.

Zbytky jakékoli naděje se vytratily, když jsem klecí lehce zatřásla. Viděla jsem, jak se mu naposledy nadzdvihl bok a dál už nic. Odešel. Do křeččího nebe.

Myslela jsem, že to zvládnu bez slz. Nezvládla. Víte, tohle už se mi stalo tak šestkrát. Má historie chování křečků totiž není nijak slavná. Rufus vydržel týden, stejně jako Kim, můj předposlední křeček. A tak tihle dva tvorečkové drží neslavný rekord v nejnižším počtu dnů strávených u nás doma. Nejsmutnější na tom všem ale je, že jsem si byla tak moc jistá. Byla jsem si jistá, že tentokrát to bude jinak. Proto jsem taky napsala předchozí článek.

Týden. Jen jeden jediný týden. Před sedmi dny mi ta chlupatá kulička způsobila tolik radosti, dneska tolik smutku. Ani piliny jsem mu nevyměnila. Měla jsem to v plánu dneska.

Připadám si jako sériový vrah. Cítím se provinile, protože jsem věděla, jak to u nás s těmihle tvorečky chodí, ale i přesto jsem si koupila dalšího. Nevím, kde je problém. Možná v kleci? Nevím, vážně nevím. Je tu ale něco, co vím naprosto jistě - už žádné křečky!

Novej kámoš

28. září 2015 v 19:58 | Tez
Od středy mám doma takovou malou chlupatou kuličku, která běhá, jí, pije a má vůbec takový záživný život. V noci ta chlupatá kulička dělá hluk, ale ne dostatečně velký na to, aby přerušila mé dozajista velice sladké snění, a nejspíš ani na to, aby přehlušila všechny ty nadávky, které ze spaní křičím. (Já o ničem nevím, ale rodina to prý slyšela.) Chlupatá kulička už se dokonce pokusila svými tesáky uhlodat jeden z mých velice chutných prstů, avšak nedala jsem se, a prsty mám zatím všechny. Chlupatá kulička si taky věčně shazuje napáječku s pitím, a momentálně má tváře nacpané mrkví a kukuřičnými lupínky. Co je ta chlupatá kulička zač? Agresivní zakrslý Yetti závislý na mrkvi? Nemyslím si.

Je to můj novej kámoš sir Rufus I. Křeček. Ano, opravdu jsem takhle pojmenovala křečka. Na to, aby se něco podobného stalo, stačí jen mít dostatečně trhlou kamarádku.

A jak to, že mám křečka? No, došla jsem si ho koupit. Do zverimexu. Po dlouholetém přemlouvání mamka konečně povolila, a nevyužít situace, to by byl hřích. A hřích, to je přece moc špatná věc. A dělat moc špatné věci, to se přece nesluší, ne? Z toho plyne, že jsem si tu chlupatou kuličku vlastně koupit musela. Tadá!

Jinak se nic moc záživného v mém životě neděje, ale napadlo mě, že byste tuhle nezáživnost mého života mohli krom blogu sledovat i na mém twitteru. Nebo byste si mě mohli přidat na snapchatu. Budete mít přehled o mém prokrastinování, o tom, jak se mám, co dělám, co jím, co piju, co čtu, co vidím na stropě, co vidím na stěně a tak vůbec jak žiju a jestli žiju. Podle aktivity na blogu to totiž nejspíš dost často vypadá, že nežiju, byť obvykle žiju.

Snapchat: teri008 (Jen mi prosím dejte vědět, co za pozemšťana jste, z jakého blogu pocházíte a tak. Jinak vám nebudu posílat žádné zprávy z mého nezáživného prokrastinátorského života! A o to přece přijít nechcete, ne?)

O ústavu, prokrastinaci a řehtačkách

17. září 2015 v 20:41 | Tez
Téměř každý večer jdu spát s pocitem potřeby provdat se za svou vlastní postel a slíbit jí, že už ji nikdy neopustím. A téměř každé ráno ji se silnou potřebou omlátit si hlavu o stěnu z důvodu nedostatku spánku stejně opouštím. V pondělí mívám kruhy pod očima. V pátek jako by moje kruhy pod očima měly děti. Spousty dětí. Když chci odemknout dveře od našeho bytu, zásadně si jako první připravím klíček od školní skříňky. Před odchodem do ústavu ještě na poslední chvíli hledám klíče, mobil, brýle a další snadno-se-ztrácející-věci. A tak se stává, že odchod do ústavu nestíhám tak dobře jako zbytek rodiny. Fakt smůla, jen co je pravda...

Už jsem velká prvačka. Kvinťačka. Řehtačka. (???) Radost z toho? Nulová. Mínusová. Když nám minulý rok neustále opakovali, že kvinta dá zabrat, bohužel nám nelhali. A tím se tak nějak dostávám k tomu, co jsem vám potřebovala sdělit - nestíhám. Náš rozvrh je dosti na nic, stejně jako moje prokrastinování. Volného času je bohužel málo a mně se ho jakožto profesionálnímu prokrastinátorovi nedaří nějak rozumně rozvrhnout. Snažím se s tím něco dělat, ale odpor k těm popsaným listům mých sešitů je až přiliš velký. A tak se často stává, že i čistě bílý strop má najednou své kouzlo, o kterém musím přemýšlet.

Kvůli prokrastinaci však nezanedbávám jen učení, ale i své koníčky. Včetně blogu, jak jste si mohli všimnout. Už to bude nějaký ten pátek, čtvrtek a vlastně i nějaká ta středa, sobota, neděle a dokonce i nějaké to pondělí a úterý, co jsem vydala poslední článek. Omlouvám se. Jenže dokud s tím prokrastinováním něco neudělám, bude se tohle dít nejspíš poměrně často.

A protože se musím jít učit, končím tenhle článek. Jen si nemyslete, že se jdu učit opravdu hned teď, to ne. Nejdřív budu prokrastinovat.

Tez přijela z divočiny

26. srpna 2015 v 9:12 | Tez
Žiju! A to si pište, že příští rok do té divočiny pojedu zase. Už jako polovedoucí. Doufám.

Po tom, co jste si asi o centimetr výše přečetli těch pár nadšeně znějících vět, vás tohle sdělení možná překvapí, ale první dva dny jsem si myslela, že to v té divočině opravdu nepřežiju. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mezi 60 dětmi mohla cítit osaměle. Bohužel mohla. A nebylo to vůbec hezké. Mobil jsem s sebou nakonec měla, ale prvních pár dní jsem si myslela, že nemám signál, a tak jsem nemohla každých deset minut otravovat rodinu s tím, že se mi tam nelíbí, že umřu, že mě tam určitě sní zaživa a tak podobně. Nakonec se ukázalo, že se mi jen nenačetla simkarta.

Nějaký třetí den se mi tam ale začalo líbit. Ochočila jsem si pár liliputů, no, znáte to. Přijel nás tam k táboráku namotivovat "Jarda Jágr" a já myslela, že umřu smíchy. Na Strom přání někdo napsal, aby vedoucí rozhazovali po táboře bonbony, takže jsme jeden den byli skoro ukamenováni bonbony. Udělali jsme bobříka odvahy pro vedoucí. Oplátky se pekly, a tak se stalo, že v jednu ráno nás 14 skončilo se zavázanýma očima v kufru auta jedoucího neznámo kam. Vysadili nás v lese a s jednou baterkou na 14 lidí jsme se museli vrátit do tábora. Po cestě jsme zjistili pět slov, ze kterých jsme měli složit písničku, když jsme teda jakože byli na tom hudebním táboře. Tu písničku miluju.

Holinky mi smrdí
a páchne mi z pusy.
Chci už jít zpátky,
ale musím to zkusit.
Cesta je trnitá,
ale cesta je cíl,
tak ujdu aspoň
těch 20 mil.

No není to boží? A tohle je jenom refrén. Holinky mi smrdí a páchne mi z pusy... Vlastě to miluju jen díky těmhle dvěma řádkům.

Taky jsem stihla skoro ztratit mobil, poslední den mě štípla vosa, no, znáte to. Stejně se mi tam ale líbilo. Sice jsem se těšila domů, ale dva dny bych tam klidně ještě byla. Potřebovala jsem si na to všechno jen trochu zvyknout, nic víc.

Tez jede do divočiny

15. srpna 2015 v 22:56 | Tez
No jo, je to tak, zítra po o vyrážím do divočiny. Na tábor. Kdybych se nevrátila, dovoluji vám oplakávat mě a posílat mi virtuální kytičky na můj virtuální hrobeček. Předem děkuji.

Jestli se těším? Ani nevím, mám z toho takový zvláštní pocit. Trochu mě děsí, že tam bude tolik lidí. Co lidí, skřítků! Sice mám děti ráda, ale čtyřicet hyperaktivních liliputů, to už není takové terno.

Celý týden budu taky bez mobilu a internetu. Víte, co to znamená? Že si od tebe konečně odpočineme? Ne! Znamená to, že jsem přednastavila článek, který vyjde ve čtvrtek večer. Nic víc. S trochou štěstí mě výše zmínění liliputi možna ani nezašlapou, neprobodají plastovými napodobeninami mečů nebo neukamenují hračkami z Kinder vajíček, takže bych se v neděli 23. srpna mohla domů vrátit celá. A pokud se doopravdy vrátím celá a nebudu z hyperaktivity oněch liliputů zcela vyždímaná, možná hned jak přijedu, napíšu článek. Ale radši mě neberte za slovo, může to totiž klidně dopadnout jako článek o mém týdenním pobytu v Anglii. (Prej do konce května, pff.)

Sbaleno "už" mám. Úpřímně řečeno, vypadá to, jako bych se stěhovala. Pět tisíc kilometrů daleko. Do jeskyně.

Kufr narvaný k prasknutí, k tomu ještě batoh a bedna plná bot. Vedle bot mám v té bedně ještě toaletní papír. Ale pozor! KVALITNÍ toaletní papír. To ovšem zcela mění situaci, že? Ne, pořád jsi za blbečka, protože píšeš o toaletním papíru. Když ono to bylo na tom chytrém papíru, který mi radil, co si mám sbalit...

Čím déle ten článek píšu, tím víc se tam začínám těšit. Třeba si i ochočím nějakého liliputa. Ba co víc, třeba si najdu nějakého liliputího kamaráda.

Asi bych měla končit, protože už ani pořádně nevím, co to vlastně píšu. Tak se tu tedy mějte fajn, ochočte si nějakého liliputa a hlavně používejte kvalitní toaletní papír.

Vaše Tez, 164 centimetrů

Odešla

28. července 2015 v 9:33 | Tez
Víte, stalo se to před pár dny. Její zeslábnutí přišlo zcela nečekaně, jako blesk z čistého nebe.

Nejvíc to zasáhlo babičku, protože se o ni starala, jak jen to šlo. Zahrnovala ji vším potřebným, hromadou péče a spoustou lásky. Ale ona stejně nevydržela. Opustila nás. Zbylo nám po ní jen málo. Měli jsme ji rádi, snažili jsme se ji udržet při životě, ale nešlo to. Byla moc slabá na to, aby se vzpamatovala. Aby přežila.

Poslední dny to s ní šlo opravdu z kopce. Chřadla nám před očima. Mrzí mě, že musela tak trpět, že měla tak pomalou a bolestivou smrt. I tak se ale držela statečně a teď už je určitě na lepším místě, nic ji nebolí a nic ji netrápí.

Uctěme ji tedy, prosím, minutou ticha.

Moucha sem, moucha tam

17. července 2015 v 21:27 | Tez
Tez žije?! No to ne-ne.

Přesně tak, žiju. A víte, co to znamená? Že máte oslavovat mou existenci. Uctívejte mě, klaňte se mi, noste mi jídlo, spousty jídla, protože pak vedle mě budete vypadat hubenější a já vím, že to je to jediné, po čem doopravdy toužíte.

Myslet si, že se mi o prázdninách podaří chodit spát dřív a vstávat dřív, bylo opravdu naivní. Před dvěma dny jsem byla ochotna převléknout se ze své milované noční košile do člověčího oblečení až ve tři hodiny odpoledne. V osm večer už jsem stejně zase ležela v posteli, na sobě milovanou noční košili. Ale mám pro svou lenost omluvu - četla jsem si. A když už čtu, tak čtu ve velkým. To znamená, že ponocuju do dvou do rána (a kdyby se mi neklížily oči, četla bych klidně do svítání) a že ráno hned po probuzení otvírám rozečtenou knížku a čtu tak dlouho, dokud ji nedočtu nebo dokud mě mamka nevyžene z postele. A takhle já trávím prázdninové dny.

>> Máte možnost pokochat se mými uměleckými díly. Jsou to fotky z posledních několika dní, které trávíme na chalupě. To kotě jsme si zcela legálně půjčili od sousedů. To kotě rádo žužlá trička. <<

Loučím se...

31. května 2015 v 22:41 | Tez
...se špatným obdobím, s ošklivým počasím, s měsícem květen.

Ano, Tez je zase v pohodě. Víte proč? Venku je hezky a celkově se všechno tak nějak uklidnilo. Je vážně fajn cítit se fajn.

Konec května a jen takový maličký kousíček do prázdnin. Nemůžu tomu uvěřit. Tenhle školní rok utekl podle mě extrémně rychle. Až je mi to skoro líto. Na prázdniny se ale zatraceně těším. Teď jen musím nějak zvládnout těch posledních pár dnů školy. Už aby to bylo za mnou.

Došlo mi, že o tom, co budu o prázdninách dělat, jsem ještě moc neuvažovala. Docela ráda bych ale podnikla nějaký výlet. Ráno si sbalila svých pět švestek, stavila se pro kamarádku a na celý den vypadla někam mimo civilizaci. Vymyslela jsem to právě teď a připadá mi to jako dobrý nápad. Realizace bude sice asi obtížnější, protože přes prázdniny doma bývám minimálně a domluvit se potom s přáteli na vhodné datum je docela těžké. Stejně ale doufám, že to vyjde. Pokud ano, bude to gigantickymegamoc skvělé.

Poslední dobou jsem začala docela dost číst. Teda docela dost na to, že je pořád škola a já se musím učit. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od svého vlastního života, a tak jsem se vžila do příběhu někoho jiného. Odreagovala jsem se u toho. Teď bych měla začít s povinnou četbou, která mě ale bohužel vůbec neláká. I tak to budu muset nějak přelouskat.

O prázdninách hodlám a chci číst hodně. Mám tu štos knížek, které jen čekají, až se do nich konečně pustím. Leží tu a já si stále opakuju, že teď číst nemůžu, teď se musím soustředit na školu, abych si na konci roku všechno nezkazila, ale někdy zkrátka neodolám. U mě je totiž problém v tom, že když se do nějaké knížky začtu, nepustím ji, dokud ji nepřečtu až do úplného konce.

Nechápu to, jindy jsem měla problém napsat i jednu pitomou řádku a najednou jsem schopná psát o takových maličkostech, o kterých bych vlastně ani psát nemusela. Jenže já o nich psát chci. Tak fajn, měla bych jít spát. Mějte se famfárově!

PS: Založila jsem si tumblr: flowersmeanhappiness.tumblr.com

Emptiness

26. května 2015 v 21:30 | Tez
Přišlo to období, kdy se necítím nijak - tak trochu prázdně. Tedy, když jsem sama. Pokud jsem mezi přáteli, mám se fajn. Doma mi ovšem úsměv z tváře pomalu, ale jistě mizí.

Dokud bylo venku hezky, bylo hezky i uvnitř mě. Nehledě na místo, čas nebo lidi okolo. Teď je venku ošklivo, šedo a přesně tak je i uvnitř té mé zdánlivě šťastné skořápky. Tahle období ale většinou netrvají tak dlouho. Myslím, doufám.

Nestěžuju si, jen píšu, jak to je. Možná by mi takhle nebylo, kdybych, já nevím, našla v někom oporu. Kdybych našla osobu, která by mi pomáhala, která by mě brala takovou, jaká jsem. Úplně se vším. Osobu, se kterou bych se cítila dobře, osobu, jejíž přítomnost by mi dodávala energii. Netvrdím, že nikoho takového nemám, já jen asi potřebuju potkat někoho nového, s kým bych si rozumněla a bylo by mi s ním fajn. Není to tak, že bych si nevážila té hrstky dobrých duší, kterou znám, já jen, sakra, chci něco víc než přátelství.

Měla bych se uklidnit. Asi není nejvhodnější psát článek v takovém stavu, v jakém ho píšu, ale zase píšu od srdce. To se cení, ne?

Nevím, jak z těhle nálad co nejrychleji a nejladněji vybruslit. Obvykle bych se snažila hledat na spoustě věcí pozitiva, ale teď na to nemám sílu. Kdybych aspoň věděla, že doma mám někoho, kdo mi pomůže. Nemám. Ne teď, ne v tuhle chvíli, kdy bych to potřebovala nejvíc. Domov ze mě vycucává ještě ty poslední zbytky pozitivní energie, které mi předali přátelé. Neříkám, že nemám fajn rodinu. Já ji mám, jen momentálně není k dispozici.

Víte, docela se mi ulevilo. Cítím se líp. Jsem lehčí o spousty těžkých myšlenek. Ono to bude dobré. Všechno se vrátí do starých kolejí, teď už tomu věřím. Jen tomu musím dát čas. Pár dnů, třeba ani ne.

Ode dneška jsem oficiálně velká holka

14. května 2015 v 20:22 | Tez
Aneb Tez má narozky. Čas na virtuální gratulace, dorty a dárky.

Víc než na svoje narozeniny ale myslím na rovnátka, která mi parazitují v puse už pátou hodinu a bohužel budou parazitovat ještě spousty dní, týdnů a měsíců. Upřímně? Právě teď to bolí jako prase. Nerozkousala jsem ani samo-se-drolicí sušenky, které jsem dostala od kamarádky k narozeninám. (Taky jsem od ní dostala úžasný lapač snů, který zkrátka nejde nemilovat.) Už se ale aspoň můžu normálně smát. Ještě před hodinou jsem se smála jako retardovaná žába. A to není vůbec fajn.

Jinak jsem dneska byla zkoušena z matiky a psali jsme test z chemie. Ze zkoušení za jedna a chemie zkrátka nějak dopadne. Včera štřevní potíže. (Chtěla jsi dárek? Tady ho máš.) Prý to teď nějak řádí. U nás se udělalo špatně ještě několika lidem, jen nevím, jestli zrovna průjem a zvracení jsou ta nejvhodnější témata pro článek, ještě k tomu narozeninový.

Tez? Ano? A jaké to bylo v Anglii? No jo, já byla v Anglii... A slíbila jsem článek, který je už z 1,43% hotov. Rychlá jako blesk, to mi taky každý říká. Ale abych odpověděla na otázku, kterou jsem si sama položila: bylo to fajn. Velice fajn. Nic víc? Ehm, opravdu velice fajn. Stačí? Jsi nepoužitelná. Však já vím. (Článek o tom, jaké to bylo v Anglii, čekejte někdy v brzké budoucnosti. Do konce května by se tu snad objevit mohl, ale nic neslibuju.)

Ode dneška jsem oficiálně velká holka. Nebo vlastně ještě ne. Zcela oficiální to bude, až přepíšu svůj věk v menu, což jsem zatím ještě neudělala, ale mám to v plánu. Abych pravdu řekla, ve skutečnosti narozeniny téměř neprožívám. Den jako každý jiný. Ráno vstanu, večer jdu spát. Mezitím bývám stejně dokonalá jako kdykoli jindy.

A mimochodem, postoupila jsem do celostátního kola olympiády z informatiky. To já jen tak, abyste byli v obraze. Čas na virtuální gratulace, obdiv a chválu.

Dneska kratší článek plný nesmyslů, ale nic lepšího ze mě asi nevypadne. Mějte se famfárově!

PS: Jistě chápete, že asi polovina tohoto textu je myšlena ironicky, že ano?
 
 

Reklama