Postrádám se

25. října 2015 v 21:31 | Tez |  Deníčková
Aneb Tez si jde vy(b)lít své srdíčko. Zase.

Víte, měla bych přestat začínat věty slovem "víte", protože stejně vím, že nevíte. Jenže víte, ony se ty věty tím slovem "víte" tak neskutečně dobře začínají. Poslední dobou tak nějak postrádám svoje tiché a rozmýšlivé já. Čím dál častěji se mi totiž stává, že mluvím bez rozmyslu. A to jsem dřív nedělala. Téměř nikdy. I když jsem řekla něco zdánlivě spontánního, přibližné reakce lidí už jsem si v hlavě předem prošla. Přemýšlela jsem o tom, co a jak bych měla nebo neměla říct, abych se dostala nebo nedostala do takové a makové situace, abych někomu nechtěně neublížila. Vypadá to možná trochu složitě a zdlouhavě, ale ve skutečnosti mi to secvakávalo poměrně rychle. A tak jsem se kvůli tomu, co jsem říkala, obvykle zbytečně nedostávala do nepříjemných situací.

Teď je to čím dál častěji jinak. Říkám to první, co mi přijde na jazyk, aniž bych o svých slovech přemýšlela. A to se mi ani trochu nelíbí. Před spaním potom tak akorát lituju všech nesmyslů, které jsem ten den řekla, a cítím se mizerně.

Možná se vám to nebude pozdávat, ale tichost a přemýšlivost se staly vlastnostmi, které jsem na sobě začala opravdu obdivovat. Převážně díky nim jsem si totiž uvnitř sebe vytvořila jakýsi vnitřní svět. Tím vnitřním světem je všechno krásné, zajímavé a pro mě důležité, co jsem se rozhodla ukrýt před světem okolním. A že toho je. Občas se rozhodnu některé části toho svého vnitřního světa vypustit ven. Protože zkrátka chci. Jenže poslední dobou místo něčeho smysluplného vypouštím jen nesmyslné plky. A mluvím čím dál tím víc.

Víte, mám svůj vnitřní svět vážně ráda, a tak doufám, že tohle moje rádoby výřečné období je jen jakousi chvilkovou přeháňkou, která ho nijak významně nepoznamená. Budete doufat se mnou, prosím?
 


Komentáře

1 Denyii | Web | 26. října 2015 v 17:32 | Reagovat

Víš, já zase když mluvím, tak začínám většinou "víte, že... víš" a i když většinou něvědí, tak je to prostě takové dobré Víte.

Já úplně normálně mluvím bez rozmyslu, teda tak to alespoň mě příjde. Prostě někdy řeknu něco, čeho třeba někdy lituji, nebo řeknu něco úplně mimo mísu a někdy zase něco ne moc vhodného. Asi jsem byla taková odmalička, nebo to prostě tolik neřeším. Lidem kolem mě to většinou nevadí, nebo vadí, ale už jsou natolik zvyklí, že už to neřeší. :)

Myslím, že bys to neměla brát jako něco špatného, prostě se měníš, nebo máš najednou hrozně moc věcí v hlavě a tak je vypouštíš tím, že už se tolik nekotroluješ. :) Určitě se tím svět nezboří, takže bych si s tím nedělala starosti. :) I lidi kolem tebe by to měli brát normálně, když řekneš něco špatného, holt už s tím nic neuděláme, přinejhorším se jim prostě omluvíš, ale myslím, že ani to nebude třeba. :)

Podle mě je to taková ta změna, možná součást dospívání (oh, doufám, že jsem teď zněla alespoň trošku rozumně :D). Buď ti to takle zůstane a ty si na to zvykneš a nebo to přejde. :)

Každopádně bych si s tím opravdu nedělala starosti, tvůj vnitřní svět (já mám taky ten svůj :D) ti určitě zůstane nepoznamenán:D

2 Van. | Web | 26. října 2015 v 22:48 | Reagovat

Hele, takhle - budu teď rádoby chytrá, jo? -

Měla jsem to uplně stejně. Dřív jsem moc nepovídala, byla jsem svým způsobem i uzavřená do sama sebe a žila jsem jen se sama sebou. Nedávno jsem se rozkecala. Ale uplně šíleně a taky jsem říkala první poslední bez toho, abych si to uvědomovala. Snažila jsem se to nějak krotit, ale vůbec mi to nešlo. Rozkecala jsem se. Z ničeho nic a je to horší a horší. :D Zkrátka si dávám pozor. Jak a hlavně co řikám, jak to zní a tak, víš. Ono je to k něčemu dobrý. :)

Lidi se mění. Tak to je. Třeba se tím jen zbytečně trápíš a ve skutečnosti to není nic vážnýho. Možná máš jen takový šílenější období a zase budeš zpátky ve starých kolejích a tak. :) Jeslti si toho všímáš, tak je to fajn. Určo se ti podaří to nějak krotit. :)

A nebo jednoduše za všechno můžou mimozemšťani a nějaká tajná vláda Nevímčeho. Ono je vzdycky lepší to na někoho hodit. :D

A co se týče vnitřního světa? Rozmnož pokemony. Pro ochranu.

3 Pája | Web | 27. října 2015 v 14:32 | Reagovat

Já se teď taky trochu neovládám a melu a melu a vyrušuju.....

dřív by se o mně dalo říct... že o mně nikdo nevěděl :D.

To přejde, doufejme, ale i ta výřečnost někdy není zrovna na škodu. Někdy, když už mě nikdo neposlouchá si mumlám sama pro sbe, myslím, že tak špatně na tom nejsi.... snad :D

4 Rylandia | 29. října 2015 v 13:27 | Reagovat

VÍŠ, já i mám zas úplně opačnej problém :D Jako extroverovi se mi to vždycky žvanilo třeba tři hodiny vkuse, ale poslední dobou se do mého mluvení tak nějak začal drát mozek. Jenže MĚ to děsně štve. Já svoje spontánní kecy zbožňuju. Zkus je neutlumit úplně, protože je to psina! Když s někým mluvíš furt vážně a všechny tvá slova mají strašně hluboký význam, tak například nás, extroverty, to děsně moc unavuje :D Jinak máš moc pěkný blog. :)

5 Monica. | Web | 2. listopadu 2015 v 16:50 | Reagovat

Tohle se mi taky někdy stává. Ale už celkem dlouho a tak nějak jsem si na to zvykla. Není to zase nějak strašné, ale taky mě často mrzí, že jsem řekla něco, co jsem neměla.
No... tak to prostě je, jsme jenom lidi. Nicméně doufám, že se to zase spraví, ale nemá cenu si kvůli tomu dělat starosti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama