Říjen 2015

Postrádám se

25. října 2015 v 21:31 | Tez |  Deníčková
Aneb Tez si jde vy(b)lít své srdíčko. Zase.

Víte, měla bych přestat začínat věty slovem "víte", protože stejně vím, že nevíte. Jenže víte, ony se ty věty tím slovem "víte" tak neskutečně dobře začínají. Poslední dobou tak nějak postrádám svoje tiché a rozmýšlivé já. Čím dál častěji se mi totiž stává, že mluvím bez rozmyslu. A to jsem dřív nedělala. Téměř nikdy. I když jsem řekla něco zdánlivě spontánního, přibližné reakce lidí už jsem si v hlavě předem prošla. Přemýšlela jsem o tom, co a jak bych měla nebo neměla říct, abych se dostala nebo nedostala do takové a makové situace, abych někomu nechtěně neublížila. Vypadá to možná trochu složitě a zdlouhavě, ale ve skutečnosti mi to secvakávalo poměrně rychle. A tak jsem se kvůli tomu, co jsem říkala, obvykle zbytečně nedostávala do nepříjemných situací.

Teď je to čím dál častěji jinak. Říkám to první, co mi přijde na jazyk, aniž bych o svých slovech přemýšlela. A to se mi ani trochu nelíbí. Před spaním potom tak akorát lituju všech nesmyslů, které jsem ten den řekla, a cítím se mizerně.

Možná se vám to nebude pozdávat, ale tichost a přemýšlivost se staly vlastnostmi, které jsem na sobě začala opravdu obdivovat. Převážně díky nim jsem si totiž uvnitř sebe vytvořila jakýsi vnitřní svět. Tím vnitřním světem je všechno krásné, zajímavé a pro mě důležité, co jsem se rozhodla ukrýt před světem okolním. A že toho je. Občas se rozhodnu některé části toho svého vnitřního světa vypustit ven. Protože zkrátka chci. Jenže poslední dobou místo něčeho smysluplného vypouštím jen nesmyslné plky. A mluvím čím dál tím víc.

Víte, mám svůj vnitřní svět vážně ráda, a tak doufám, že tohle moje rádoby výřečné období je jen jakousi chvilkovou přeháňkou, která ho nijak významně nepoznamená. Budete doufat se mnou, prosím?

Takový běžný, nezáživný den

18. října 2015 v 19:17 | Tez |  Zbytková
A tak mě napadlo, že bych vám mohla popsat jeden ze svých zcela běžných, nezáživných dnů, protože psát jen o těch rádoby zajímavých je vlastně děsně mainstream.

Ráno vstanu. Obvykle dosti pomalu a nejistě. Potom se dosti pomalu a nejistě taky nasnídám, obleču a vykonám ranní hygienu. Následně opravdu velmi pomalu a velmi nejistě odcházím do našeho ústavu. Když dojdu do našeho ústavu, většinou se poměrně rychle a jistě odeberu ke skříňce a následně od skříňky. Čeká na mě totiž doučování se všeho, co jsem doma nestihla. Když tedy rychle a jistě dojdu do třídy, vytáhnu z tašky pomalu a nejistě štos sešitů. Nakonec usoudím, že ruch ve třídě mě rozptyluje natolik, že učení se nemá absolutně žádný smysl.

Následuje část dne, kdy se ze mě, zapřísáhlého ateisty, stává člověk silně věřící. Modlím se k bohu slunce, měsíce, hvězd, inteligence, podsvětí a věřte, že i k mnoha dalším. Někdy mám pocit, že bych byla schopná podepsat smlouvu s Ďáblem, jen abych nemusela absolvovat některý z výslechů u stolu znalostí. Například takový výslech z biologie, to je učiněné peklo.

Po pár hodinách náboženství dojde i na jednu z těch příjemnějších částí pobytu v ústavu - oběd. Většina navštěvovatelů ústavu na oběd kluše, někteří jedinci dokonce sprintují. A potom je tu pár individuí, včetně mé maličkosti, která se nenechávají strhnout davem a jdou si svým vlastním, velmi pozvolným, tempem. Rychlost, kterou se daný jedinec pohybuje za jídlem, se velmi často podobá rychlosti, kterou ono jídlo následně konzumuje. Možná proto z jídelny odcházím zásadně mezi posledními.

Po o se odebírám zpět do ústavu. V tom lepším případě můžu s taškou na zádech z ústavu zase rychle prchnout, v tom horším tam musím ještě pár hodin pobýt. Obvykle pobývám. Bohužel.

Po několika dalších hodinách náboženství jsem konečně propuštěna a můžu se tedy rychle a jistě odebrat ke svému domovu. Hned po příchodu do svého domova bych se měla začít učit, ale já raději prokrastinuju, prokrastinuju a prokrastinuju. A potom nestíhám, nestíhám a nestíhám. Spát chodím pozdě, ale chodím. A to se počítá!

Další den ráno vstanu. Obvykle dosti pomalu a nejistě...

Kterak Tez čmáranici čmárala

7. října 2015 v 19:36 | Tez |  Umělecká
Po delší době jsem dostala chuť něco načmárat. A tak jsem šla čmárat. Čmárala jsem, čmárala, až jsem dočmárala už věky rozečmárané rádoby veledílo. Nakonec to žádné veledílo není, jen další čmáranice. Ale líbí se mi, to zase jo.

Kliknout na tlačítko "Celý článek" doporučuje jedenáct z deseti čmárajících Tez.