Září 2015

Odešel

30. září 2015 v 23:23 | Tez |  Deníčková
Tak můj novej kámoš už není ani novej, ani kámoš. On už totiž není. Tečka.

Když jsem dnes odpoledne přišla domů, sir Rufus I. ležel v rohu své klece. Což o to, ležet by si tam klidně mohl, a vlastně by na tom nebylo ani nic zvláštního... kdyby dýchal. Jenže on nedýchal. Jen tam tak ležel. Nehybně. Bylo mi jasné, že to není nic jako odpolední šlofíček.

Zbytky jakékoli naděje se vytratily, když jsem klecí lehce zatřásla. Viděla jsem, jak se mu naposledy nadzdvihl bok a dál už nic. Odešel. Do křeččího nebe.

Myslela jsem, že to zvládnu bez slz. Nezvládla. Víte, tohle už se mi stalo tak šestkrát. Má historie chování křečků totiž není nijak slavná. Rufus vydržel týden, stejně jako Kim, můj předposlední křeček. A tak tihle dva tvorečkové drží neslavný rekord v nejnižším počtu dnů strávených u nás doma. Nejsmutnější na tom všem ale je, že jsem si byla tak moc jistá. Byla jsem si jistá, že tentokrát to bude jinak. Proto jsem taky napsala předchozí článek.

Týden. Jen jeden jediný týden. Před sedmi dny mi ta chlupatá kulička způsobila tolik radosti, dneska tolik smutku. Ani piliny jsem mu nevyměnila. Měla jsem to v plánu dneska.

Připadám si jako sériový vrah. Cítím se provinile, protože jsem věděla, jak to u nás s těmihle tvorečky chodí, ale i přesto jsem si koupila dalšího. Nevím, kde je problém. Možná v kleci? Nevím, vážně nevím. Je tu ale něco, co vím naprosto jistě - už žádné křečky!

Novej kámoš

28. září 2015 v 19:58 | Tez |  Deníčková
Od středy mám doma takovou malou chlupatou kuličku, která běhá, jí, pije a má vůbec takový záživný život. V noci ta chlupatá kulička dělá hluk, ale ne dostatečně velký na to, aby přerušila mé dozajista velice sladké snění, a nejspíš ani na to, aby přehlušila všechny ty nadávky, které ze spaní křičím. (Já o ničem nevím, ale rodina to prý slyšela.) Chlupatá kulička už se dokonce pokusila svými tesáky uhlodat jeden z mých velice chutných prstů, avšak nedala jsem se, a prsty mám zatím všechny. Chlupatá kulička si taky věčně shazuje napáječku s pitím, a momentálně má tváře nacpané mrkví a kukuřičnými lupínky. Co je ta chlupatá kulička zač? Agresivní zakrslý Yetti závislý na mrkvi? Nemyslím si.

Je to můj novej kámoš sir Rufus I. Křeček. Ano, opravdu jsem takhle pojmenovala křečka. Na to, aby se něco podobného stalo, stačí jen mít dostatečně trhlou kamarádku.

A jak to, že mám křečka? No, došla jsem si ho koupit. Do zverimexu. Po dlouholetém přemlouvání mamka konečně povolila, a nevyužít situace, to by byl hřích. A hřích, to je přece moc špatná věc. A dělat moc špatné věci, to se přece nesluší, ne? Z toho plyne, že jsem si tu chlupatou kuličku vlastně koupit musela. Tadá!

Jinak se nic moc záživného v mém životě neděje, ale napadlo mě, že byste tuhle nezáživnost mého života mohli krom blogu sledovat i na mém twitteru. Nebo byste si mě mohli přidat na snapchatu. Budete mít přehled o mém prokrastinování, o tom, jak se mám, co dělám, co jím, co piju, co čtu, co vidím na stropě, co vidím na stěně a tak vůbec jak žiju a jestli žiju. Podle aktivity na blogu to totiž nejspíš dost často vypadá, že nežiju, byť obvykle žiju.

Snapchat: teri008 (Jen mi prosím dejte vědět, co za pozemšťana jste, z jakého blogu pocházíte a tak. Jinak vám nebudu posílat žádné zprávy z mého nezáživného prokrastinátorského života! A o to přece přijít nechcete, ne?)

O ústavu, prokrastinaci a řehtačkách

17. září 2015 v 20:41 | Tez |  Deníčková
Téměř každý večer jdu spát s pocitem potřeby provdat se za svou vlastní postel a slíbit jí, že už ji nikdy neopustím. A téměř každé ráno ji se silnou potřebou omlátit si hlavu o stěnu z důvodu nedostatku spánku stejně opouštím. V pondělí mívám kruhy pod očima. V pátek jako by moje kruhy pod očima měly děti. Spousty dětí. Když chci odemknout dveře od našeho bytu, zásadně si jako první připravím klíček od školní skříňky. Před odchodem do ústavu ještě na poslední chvíli hledám klíče, mobil, brýle a další snadno-se-ztrácející-věci. A tak se stává, že odchod do ústavu nestíhám tak dobře jako zbytek rodiny. Fakt smůla, jen co je pravda...

Už jsem velká prvačka. Kvinťačka. Řehtačka. (???) Radost z toho? Nulová. Mínusová. Když nám minulý rok neustále opakovali, že kvinta dá zabrat, bohužel nám nelhali. A tím se tak nějak dostávám k tomu, co jsem vám potřebovala sdělit - nestíhám. Náš rozvrh je dosti na nic, stejně jako moje prokrastinování. Volného času je bohužel málo a mně se ho jakožto profesionálnímu prokrastinátorovi nedaří nějak rozumně rozvrhnout. Snažím se s tím něco dělat, ale odpor k těm popsaným listům mých sešitů je až přiliš velký. A tak se často stává, že i čistě bílý strop má najednou své kouzlo, o kterém musím přemýšlet.

Kvůli prokrastinaci však nezanedbávám jen učení, ale i své koníčky. Včetně blogu, jak jste si mohli všimnout. Už to bude nějaký ten pátek, čtvrtek a vlastně i nějaká ta středa, sobota, neděle a dokonce i nějaké to pondělí a úterý, co jsem vydala poslední článek. Omlouvám se. Jenže dokud s tím prokrastinováním něco neudělám, bude se tohle dít nejspíš poměrně často.

A protože se musím jít učit, končím tenhle článek. Jen si nemyslete, že se jdu učit opravdu hned teď, to ne. Nejdřív budu prokrastinovat.