Srpen 2015

8) Proč jsi začala s blogem?

31. srpna 2015 v 18:52 | Tez |  Úkolová
Rozhodla jsem se splnit další část challenge, protože po víc než roce už bych to vážně velice ráda měla z krku.

S blogováním jako takovým jsem se setkala v nějakých deseti letech. V té době jsem vlastní blog chtěla mít čistě jen proto, že mi to přišlo děsně khúl. Většina blogů, které jsem si kdy založila, fungovala tak dva dny. Proč? Obvykle mě to po těch dvou dnech přestalo bavit, nebo jsem se naštvala, protože jsem se nevyznala v nastavení. Ve třinácti, několik měsíců před tím, než jsem si založila blog, na kterém se právě nacházíte, jsem u jednoho blogu vydržela asi 14 dní. A to byl úspěch. Yeah a ou maj Gott, byla jsem fakt hustá, jen co je pravda. Ten blog vlastně ještě existuje společně s jedním dva-dny-fungujícím. Odkazy? Ani nápad! Na takové ztrapnění se nejsem psychicky připravena. Za dvě stě let možná. Musíte mi dát čas.

A proč jsem začala s tímhle blogem? Pokud si dobře pamatuju, vznikl ze dvou důvodů. 1) Měla jsem potřebu založit si další blog, což se mi od těch deseti let stávalo poměrně často. Občas jsem zkrátka dostala neskutečnou chuť začít svými rozumy, moudry a vůbec svou nesmírnou inteligencí obohacovat blogerský svět. 2) Potřebovala jsem se vypsat. Měla jsem nějaké problémy s kamarádkami a doufala jsem, že tady si budu moct vylít své bolavé srdíčko, a že se třeba najde někdo, koho budou výlevy pubertální holky zajímat.

To byla odpověď na otázku. Nic víc tu nehledejte, protože nic víc tu prostě nenajdete. Žádná virtuální lízátka, bonbony, čokolády ani nic podobného. Nemám na to totiž dost virtuálních peněz. Pardon.

Tez přijela z divočiny

26. srpna 2015 v 9:12 | Tez |  Deníčková
Žiju! A to si pište, že příští rok do té divočiny pojedu zase. Už jako polovedoucí. Doufám.

Po tom, co jste si asi o centimetr výše přečetli těch pár nadšeně znějících vět, vás tohle sdělení možná překvapí, ale první dva dny jsem si myslela, že to v té divočině opravdu nepřežiju. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mezi 60 dětmi mohla cítit osaměle. Bohužel mohla. A nebylo to vůbec hezké. Mobil jsem s sebou nakonec měla, ale prvních pár dní jsem si myslela, že nemám signál, a tak jsem nemohla každých deset minut otravovat rodinu s tím, že se mi tam nelíbí, že umřu, že mě tam určitě sní zaživa a tak podobně. Nakonec se ukázalo, že se mi jen nenačetla simkarta.

Nějaký třetí den se mi tam ale začalo líbit. Ochočila jsem si pár liliputů, no, znáte to. Přijel nás tam k táboráku namotivovat "Jarda Jágr" a já myslela, že umřu smíchy. Na Strom přání někdo napsal, aby vedoucí rozhazovali po táboře bonbony, takže jsme jeden den byli skoro ukamenováni bonbony. Udělali jsme bobříka odvahy pro vedoucí. Oplátky se pekly, a tak se stalo, že v jednu ráno nás 14 skončilo se zavázanýma očima v kufru auta jedoucího neznámo kam. Vysadili nás v lese a s jednou baterkou na 14 lidí jsme se museli vrátit do tábora. Po cestě jsme zjistili pět slov, ze kterých jsme měli složit písničku, když jsme teda jakože byli na tom hudebním táboře. Tu písničku miluju.

Holinky mi smrdí
a páchne mi z pusy.
Chci už jít zpátky,
ale musím to zkusit.
Cesta je trnitá,
ale cesta je cíl,
tak ujdu aspoň
těch 20 mil.

No není to boží? A tohle je jenom refrén. Holinky mi smrdí a páchne mi z pusy... Vlastě to miluju jen díky těmhle dvěma řádkům.

Taky jsem stihla skoro ztratit mobil, poslední den mě štípla vosa, no, znáte to. Stejně se mi tam ale líbilo. Sice jsem se těšila domů, ale dva dny bych tam klidně ještě byla. Potřebovala jsem si na to všechno jen trochu zvyknout, nic víc.

Problém zvaný chuť

20. srpna 2015 v 21:47 | Tez |  Zbytková
Tak si sem jdu zase jednou vy(b)lít své srdíčko a povědět vám o svých problémech. A mé problémy jsou obří, přímo gigantické. Nevěříte? Čtěte dál!

Jste po večeři. Ještě před dvěma hodinami jste byli nacpaní k prasknutí, guma ve vašich pohodlných domácích teplácích pomalu praskala. Teď už ale cítíte, jak se vám v žaludku začíná dělat místo na další poklady, které vaše lednice ukrývá. Že se vám tohle nestává? Mně tedy ano. Poměrně často. A tak vám povím, jak to u mě většinou probíhá dál.

Přemýšlím o tom, co všechno by se dalo v té naší lednici najít. Hermelín? Zbytek zapečených těstovin? Kyselé okurky? Šunka? Ementál? Nedá mi to a jdu to radši prozkoumat. Jen tak, abych měla přehled. Otevřu. Hermelín - máme. Zbytek těstovin - dojedl táta. Kyselé okurky - máme. Šunka - máme. Ementál -nemáme. Jako na schvál jsem zrovna největší chuť měla na ementál. Co teď? Zatímco prozkoumávám obsah lednice, mamka už na mě z obýváku křičí, abych tu ledničku zavřela. Jako poslušné dítě lednici zavírám a zklamaně odcházím do svého pokoje. Při tom samu sebe skoro dokážu přesvědčit, že vlastně na nic chuť nemám. Jenže to dokážu jen skoro.

Zanedlouho se to celé opakuje. Hermelín, kyselé okurky, šunka. Všechno na stejném místě. Na maminčin rozkaz lednici zavírám, stále mám však na něco chuť. O něco víc zklamaná, než jsem byla poprvé, znovu odcházím do svého pokoje.

Potřeba něco sníst je stále větší a větší. Ledničku jsem prozkoumala už nejmíň čtyřikrát, ale všechny mé výpravy byly zatím neúspěšné. Musím tam jít znovu, zkrátka musím! A tak tedy jdu. Trochu zoufalá znovu otvírám lednici. Mamka už vypadá podrážděně. To mě ale neodrazuje a opět zírám na obsah lednice. Zavírám. Chvíli stojím v kuchyni, intenzivně přemýšlím o všem tom jídle, které jsem viděla. Nic mi není dost dobré.

Po pár minutách to už nemůžu vydržet. Rychle vyndavám z lednice kyselé okurky, tu největší krájím na plátky. Se svým úlovkem spěchám do pokoje, kde si svou kořist vychutnávám. Okurka, nad kterou jsem ten večer nejméně pětkrát ohrnula nos, je mi záchranou. V tom lepším případě mi jedna okurka stačí. V tom horším dojde ještě na jednu či dvě výpravy.

Ano, tohle je jeden z mých celoročních problémů. Časem se ze mě kvůli tomu stane kulaťoučká Tez, která přes své vypasené břicho nedohlédne na špičky vlastních bot. Jenže víte, jak jsou ty domácí kyselé okurky dobré?

A co vy? Taky si občas musíte udělat takovou večerní nebo noční výpravu k vaší lednici?


Jó, tak přesně takhle moje noční svačinky nevypadají.

Tez jede do divočiny

15. srpna 2015 v 22:56 | Tez |  Deníčková
No jo, je to tak, zítra po o vyrážím do divočiny. Na tábor. Kdybych se nevrátila, dovoluji vám oplakávat mě a posílat mi virtuální kytičky na můj virtuální hrobeček. Předem děkuji.

Jestli se těším? Ani nevím, mám z toho takový zvláštní pocit. Trochu mě děsí, že tam bude tolik lidí. Co lidí, skřítků! Sice mám děti ráda, ale čtyřicet hyperaktivních liliputů, to už není takové terno.

Celý týden budu taky bez mobilu a internetu. Víte, co to znamená? Že si od tebe konečně odpočineme? Ne! Znamená to, že jsem přednastavila článek, který vyjde ve čtvrtek večer. Nic víc. S trochou štěstí mě výše zmínění liliputi možna ani nezašlapou, neprobodají plastovými napodobeninami mečů nebo neukamenují hračkami z Kinder vajíček, takže bych se v neděli 23. srpna mohla domů vrátit celá. A pokud se doopravdy vrátím celá a nebudu z hyperaktivity oněch liliputů zcela vyždímaná, možná hned jak přijedu, napíšu článek. Ale radši mě neberte za slovo, může to totiž klidně dopadnout jako článek o mém týdenním pobytu v Anglii. (Prej do konce května, pff.)

Sbaleno "už" mám. Úpřímně řečeno, vypadá to, jako bych se stěhovala. Pět tisíc kilometrů daleko. Do jeskyně.

Kufr narvaný k prasknutí, k tomu ještě batoh a bedna plná bot. Vedle bot mám v té bedně ještě toaletní papír. Ale pozor! KVALITNÍ toaletní papír. To ovšem zcela mění situaci, že? Ne, pořád jsi za blbečka, protože píšeš o toaletním papíru. Když ono to bylo na tom chytrém papíru, který mi radil, co si mám sbalit...

Čím déle ten článek píšu, tím víc se tam začínám těšit. Třeba si i ochočím nějakého liliputa. Ba co víc, třeba si najdu nějakého liliputího kamaráda.

Asi bych měla končit, protože už ani pořádně nevím, co to vlastně píšu. Tak se tu tedy mějte fajn, ochočte si nějakého liliputa a hlavně používejte kvalitní toaletní papír.

Vaše Tez, 164 centimetrů

Playlist #2

10. srpna 2015 v 18:14 | Tez |  Zbytková
Tak jsem zase splašila pár písniček, o které bych se s vámi chtěla podělit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hm, ano, to je vše. Ani pořádně nevím, co víc napsat... No, vlastně mě napadá jedna otázka: Jaké písničky byste doporučili vy mně? :) Ráda si poslechnu něco nového.

7) Napiš 4 věci, které bys nikdy neudělala

8. srpna 2015 v 19:44 | Tez |  Úkolová
Další bod z krátké, přesto nekonečné challenge.

Nikdy bych...

...si nedala cigaretu
Prostě ne! Fuj, fuj a ještě jednou fuj. Nechápu, jak si některé mé spolužačky a někteří spolužáci můžou tímhle už teď dobrovolně ničit zdraví. Přijde mi to jako naprostá hovadina a je to zkrátka něco, čím opovrhuju. Už jen pach toho kouře je odporný a radši ani nechci vědět, jak ta malá, hnusná, životy ničící a beroucí tyčinka chutná. Neomlouvám ani členy naší rodiny. Nejraději bych jim to zakázala. To ostatně udělat můžu, ale nejspíš by to stejně bylo k ničemu, protože jak víte, s něčím takovým se těžko končí. Stane se z toho nechutná závislost a tu já směle oželím. (Stejný názor mám i na ostatní drogy - je to svinstvo.)

...nikoho nešikanovala
Fyzicky bych nikoho šikanovat ani nemohla, protože se svými rozměry bych se spíš stala tou šikanovanou. Šikanovat někoho psychicky bych také nedokázala. Sesypala bych se z toho pravděpodobně dřív než ten, koho bych se rozhodla šikanovat. A proč bych to vůbec měla dělat? Nevidím v tom žádný smysl, zábavu. Přijde mi to spíš nelidské a hnusné.

...nesnědla pavouka/červa/dalšínechutněnechutnýživýnebomrtvýpotvory
Znáte Faktor strachu nebo nějakou podobnou americkou hovadinu? (Pardon, pokud se na to někdo koukáte. Klidně se koukejte, já vám to neberu. Sama jsem se na to jako menší dívala docela často, jen teď lituju času, který jsem u toho strávila.) Tam býval většinou úkol, kdy museli soutěžící buď ležet ve spoustě červů nebo podobných nechutných věcech, anebo museli nějaké nechutné věci jíst. Zásadně jsem při těhle úkolech přepínala na jiný program, protože to bylo odporné. Už jen když jsem se na to koukala, zvedal se mi žaludek. A pozřít to? Ani nápad. Snad jen kdybych umírala hlady, ale rozhodně ne jen tak se srandy nebo proto, že bych tím měla ostatním něco dokazovat.

...nepodrazila někoho, na kom mi záleží
Říká kamarádka. Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že je to pravda. Já nejsem člověk, který by měl kvanta kamarádů. Mám jich pár, ale zato ty nejlepší. A samozřejmě mi na nich záleží, to je jasné. Stejně tak mi záleží na rodině. Všichni tihle lidé pro mě znamenají hodně a kdybych je podrazila, ublížila bych tím nejen jim, ale i sobě, protože bych o ně nejspíš přišla. A to já nechci.

Ale znáte tu větu - nikdy neříkej nikdy. V životě se toho může hodně semlít a člověk nikdy neví, co se může stát. Abych řekla pravdu, jako první mě napadlo "Nikdy bych nikoho nezabila.", jenže co když se někdy ocitnu v situaci, kdy bych musela někoho zabít proto, abych zachránila životy mnoha dalších lidí, nebo život někoho, na kom mi záleží? No jo, to jsem celá já, nad vším moc přemýšlím, všechno moc domýšlím. Radši půjdu tu divnou myšlenku vyhnat z hlavy...

Art diary 0.6

5. srpna 2015 v 12:23 | Tez |  Umělecká
Po dlouhé době "nové" čmáranice. Všichni plesejme!

Zkusila jsem něco trochu jiného. Obvykle nekreslím takovéhle, dejme tomu, abstraktní kresby, ale musím vám říct, že mě to začalo neskutečně bavit.


Tenhle obrázek jsem kreslila před pár měsíci. Měla jsem po dlouhé době chuť vytáhnout z penálu své pastelky. Nakonec vzniklo tohle. Možná vás to překvapí, ale ta kresba něco vyjadřuje. Udělala jsem totiž takový trochu jiný Jin Jang znak. Vidíte to? A pokud si myslíte, že je to náhoda, tak ne, kupodivu není. Opravdu jsem to zamýšlela.