Květen 2015

Loučím se...

31. května 2015 v 22:41 | Tez |  Deníčková
...se špatným obdobím, s ošklivým počasím, s měsícem květen.

Ano, Tez je zase v pohodě. Víte proč? Venku je hezky a celkově se všechno tak nějak uklidnilo. Je vážně fajn cítit se fajn.

Konec května a jen takový maličký kousíček do prázdnin. Nemůžu tomu uvěřit. Tenhle školní rok utekl podle mě extrémně rychle. Až je mi to skoro líto. Na prázdniny se ale zatraceně těším. Teď jen musím nějak zvládnout těch posledních pár dnů školy. Už aby to bylo za mnou.

Došlo mi, že o tom, co budu o prázdninách dělat, jsem ještě moc neuvažovala. Docela ráda bych ale podnikla nějaký výlet. Ráno si sbalila svých pět švestek, stavila se pro kamarádku a na celý den vypadla někam mimo civilizaci. Vymyslela jsem to právě teď a připadá mi to jako dobrý nápad. Realizace bude sice asi obtížnější, protože přes prázdniny doma bývám minimálně a domluvit se potom s přáteli na vhodné datum je docela těžké. Stejně ale doufám, že to vyjde. Pokud ano, bude to gigantickymegamoc skvělé.

Poslední dobou jsem začala docela dost číst. Teda docela dost na to, že je pořád škola a já se musím učit. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od svého vlastního života, a tak jsem se vžila do příběhu někoho jiného. Odreagovala jsem se u toho. Teď bych měla začít s povinnou četbou, která mě ale bohužel vůbec neláká. I tak to budu muset nějak přelouskat.

O prázdninách hodlám a chci číst hodně. Mám tu štos knížek, které jen čekají, až se do nich konečně pustím. Leží tu a já si stále opakuju, že teď číst nemůžu, teď se musím soustředit na školu, abych si na konci roku všechno nezkazila, ale někdy zkrátka neodolám. U mě je totiž problém v tom, že když se do nějaké knížky začtu, nepustím ji, dokud ji nepřečtu až do úplného konce.

Nechápu to, jindy jsem měla problém napsat i jednu pitomou řádku a najednou jsem schopná psát o takových maličkostech, o kterých bych vlastně ani psát nemusela. Jenže já o nich psát chci. Tak fajn, měla bych jít spát. Mějte se famfárově!

PS: Založila jsem si tumblr: flowersmeanhappiness.tumblr.com

Emptiness

26. května 2015 v 21:30 | Tez |  Deníčková
Přišlo to období, kdy se necítím nijak - tak trochu prázdně. Tedy, když jsem sama. Pokud jsem mezi přáteli, mám se fajn. Doma mi ovšem úsměv z tváře pomalu, ale jistě mizí.

Dokud bylo venku hezky, bylo hezky i uvnitř mě. Nehledě na místo, čas nebo lidi okolo. Teď je venku ošklivo, šedo a přesně tak je i uvnitř té mé zdánlivě šťastné skořápky. Tahle období ale většinou netrvají tak dlouho. Myslím, doufám.

Nestěžuju si, jen píšu, jak to je. Možná by mi takhle nebylo, kdybych, já nevím, našla v někom oporu. Kdybych našla osobu, která by mi pomáhala, která by mě brala takovou, jaká jsem. Úplně se vším. Osobu, se kterou bych se cítila dobře, osobu, jejíž přítomnost by mi dodávala energii. Netvrdím, že nikoho takového nemám, já jen asi potřebuju potkat někoho nového, s kým bych si rozumněla a bylo by mi s ním fajn. Není to tak, že bych si nevážila té hrstky dobrých duší, kterou znám, já jen, sakra, chci něco víc než přátelství.

Měla bych se uklidnit. Asi není nejvhodnější psát článek v takovém stavu, v jakém ho píšu, ale zase píšu od srdce. To se cení, ne?

Nevím, jak z těhle nálad co nejrychleji a nejladněji vybruslit. Obvykle bych se snažila hledat na spoustě věcí pozitiva, ale teď na to nemám sílu. Kdybych aspoň věděla, že doma mám někoho, kdo mi pomůže. Nemám. Ne teď, ne v tuhle chvíli, kdy bych to potřebovala nejvíc. Domov ze mě vycucává ještě ty poslední zbytky pozitivní energie, které mi předali přátelé. Neříkám, že nemám fajn rodinu. Já ji mám, jen momentálně není k dispozici.

Víte, docela se mi ulevilo. Cítím se líp. Jsem lehčí o spousty těžkých myšlenek. Ono to bude dobré. Všechno se vrátí do starých kolejí, teď už tomu věřím. Jen tomu musím dát čas. Pár dnů, třeba ani ne.

Ode dneška jsem oficiálně velká holka

14. května 2015 v 20:22 | Tez |  Deníčková
Aneb Tez má narozky. Čas na virtuální gratulace, dorty a dárky.

Víc než na svoje narozeniny ale myslím na rovnátka, která mi parazitují v puse už pátou hodinu a bohužel budou parazitovat ještě spousty dní, týdnů a měsíců. Upřímně? Právě teď to bolí jako prase. Nerozkousala jsem ani samo-se-drolicí sušenky, které jsem dostala od kamarádky k narozeninám. (Taky jsem od ní dostala úžasný lapač snů, který zkrátka nejde nemilovat.) Už se ale aspoň můžu normálně smát. Ještě před hodinou jsem se smála jako retardovaná žába. A to není vůbec fajn.

Jinak jsem dneska byla zkoušena z matiky a psali jsme test z chemie. Ze zkoušení za jedna a chemie zkrátka nějak dopadne. Včera štřevní potíže. (Chtěla jsi dárek? Tady ho máš.) Prý to teď nějak řádí. U nás se udělalo špatně ještě několika lidem, jen nevím, jestli zrovna průjem a zvracení jsou ta nejvhodnější témata pro článek, ještě k tomu narozeninový.

Tez? Ano? A jaké to bylo v Anglii? No jo, já byla v Anglii... A slíbila jsem článek, který je už z 1,43% hotov. Rychlá jako blesk, to mi taky každý říká. Ale abych odpověděla na otázku, kterou jsem si sama položila: bylo to fajn. Velice fajn. Nic víc? Ehm, opravdu velice fajn. Stačí? Jsi nepoužitelná. Však já vím. (Článek o tom, jaké to bylo v Anglii, čekejte někdy v brzké budoucnosti. Do konce května by se tu snad objevit mohl, ale nic neslibuju.)

Ode dneška jsem oficiálně velká holka. Nebo vlastně ještě ne. Zcela oficiální to bude, až přepíšu svůj věk v menu, což jsem zatím ještě neudělala, ale mám to v plánu. Abych pravdu řekla, ve skutečnosti narozeniny téměř neprožívám. Den jako každý jiný. Ráno vstanu, večer jdu spát. Mezitím bývám stejně dokonalá jako kdykoli jindy.

A mimochodem, postoupila jsem do celostátního kola olympiády z informatiky. To já jen tak, abyste byli v obraze. Čas na virtuální gratulace, obdiv a chválu.

Dneska kratší článek plný nesmyslů, ale nic lepšího ze mě asi nevypadne. Mějte se famfárově!

PS: Jistě chápete, že asi polovina tohoto textu je myšlena ironicky, že ano?