Duben 2015

For me flowers mean happiness

25. dubna 2015 v 21:32 | Tez |  Deníčková
Je tady jaro. Tím myslím sluníčko a spousty květů. A taky novou, vyrovnanou a šťastnou Tez. Tohle všechno jsem potřebovala jako sůl.

Spring won't let me stay in this house any longer! I must get out and breathe the air deeply again. - Gustav Mahler

Skoro každý den teď chodím na procházky. Je to krásné. Všechno to ve mně vyvolává duševní rovnováhu a pocit klidu. Miluju sluneční svit. Miluju květiny. Miluju procházky. Miluju jaro.

Ve škole každou chvíli koukám z okna a přemýšlím, kam odpoledne půjdu. Líbí se mi pohled na modré nebe. Modrá mě uklidňuje. Stejně tak mě uklidňuje pohled na rozkvetlé koruny stromů. Není to krásné? Člověk se potom cítí tak volně. (A mluví jako zamilovaný, i když není. Není zamilovaný do osoby, možná jen do ročního období.) Nechci úmorná horka. Teď je mi příjemně. Slunce hřeje, ale vane chladivý vítr. Tak mi to vyhovuje.

V sobotu (minulou sobotu) jsem byla s hrstkou mých spolužáků na akci, kterou každoročně pořádá naše škola. Šli jsme 25 kilometrů dlouhou trasu, což se nakonec ukázalo jako ne až tak fajn nápad. Příště by stačilo 15 kilometrů. Na začátku naší túry bylo pěkně hnusně. Všichni jsme se klepali zimou a k tomu ještě mrholilo. Na začátku cesty jsme tedy docela trpěli, ale po pár kilometrech naštěstí začalo svítit sluníčko, takže jsme si udělali dokonce i piknik.

Jeden můj spolužák mi "vyčetl", že málo mluvím. Nepopírám to. V okruhu lidí, které tak moc dobře neznám, nejsem zrovna výřečná. Když si lidé povídají a já se nějakým zbůsobem ocitnu v jejich kolektivu, tak je poslouchám, vnímám, přemýšlím o tom, co říkají, ale prostě nepovažuji za nutnost se moc projevovat nebo neustále něco žvanit. U mě tohle neznamená, že jsem uražená nebo smutná. U mě je tohle zkrátka normální. Můj spolužák by se asi měl smířit s tím, že ne každý musí být nutně jako on.

I think a lot, but I don't say much. - Anne Frank


Art diary 0.5

5. dubna 2015 v 20:30 | Tez |  Umělecká
Páni, to mi to optimistické psaní ale jde, že? S novými články jako by se roztrhl pytel.

Nedávno jsem zjistila něco velice zajímavého. Něco zajímavého ohledně mého výtvarničení - konkrétně kreslení.

Čmárání se věnuju už poměrně dlouho. Vlastně od malička. Lidé mi vždycky říkali, že mám talent a to mi samozřejmě lichotilo. Dneska už to tak ale neberu, protože mi došlo, že talent není všechno. Talent zkrátka a dobře nestačí.

Když máte na něco nadání, je to fajn. A víte, co je ještě víc fajn? Když máte na něco nadání, baví vás se tomu věnovat a ještě jste ochotní dělat něco pro to, abyste se v tom zdokonalili. Přečetli jste si pozorně předešlou větu? Doufám, že ano a pokud ne, tak si ji přečtěte znovu, protože ať se vám to líbí nebo ne, to je ten klíč k úspěchu. Klíč k úspěchu v čemkoli, ne jen v kreslení.

Nečekejte, že budete v něčem mistři jen proto, že na to máte talent. Možná před ostatními chvíli setrváte, ale věřte mi, že pokud nebudete ochotní se zdokonalovat, předběhnou vás jiní. Klidně i ti bez nadání. Klidně i ti, kteří byli na začátku úplnými nulami. Předběhnou vás zkrátka ti, kteří se snažili a nevzdali to hned po prvním neúspěchu. Prostě se s tím musíme smířit - nic nejde samo. Talent je určitě fajn mít, ale nakonec to všechno stejně závisí jen na vás a na tom, jak moc jste ochotní se v něčem zlepšit.

Až rozkliknete celý článek, určitě pochopíte, proč jsem tohle všechno psala.