Listopad 2014

Happiness comes from the little things

19. listopadu 2014 v 22:10 | Tez |  Myšlenková
Přijde mi, že lidé se zapomínají radovat z maličkostí... Všichni si občas připadáme tak trochu vyždímaně a nemáme zkrátka tu správnou chuť do života, ale nikdo by neměl tvrdit, že se mu neděje nic hezkého, protože by lhal.

Maličkosti. Ta největší radost je ukryta v maličkostech. Nový mobil je sice skvělá věc, ale víte, co je ještě lepší? Upřímný úsměv. A netvrďte mi, že se na vás za celý den nikdo hezky neusměje. Vždyť je krásné, když vám prodavačka nadšeně a s úsměvem popřeje hezký den nebo když vám někdo ochotně podrží dveře, aby se vám nezavřely před nosem. To jsou ty maličkosti, kterých si musíme vážit. Maličkosti, které nám můžou rozjasnit den.

Možná vás zajímá, jak jsem se k tomuhle tématu dostala. Je to jednoduché. Někdo mi udělal radost. Velkou radost pouhou maličkostí. Jedna moje spolužačka mi koupila lízátko. Prostě jen tak. Vlastně mi nejde ani tak o to lízátko, jako spíš o fakt, že si na mě vzpomněla. Že nemyslela jenom na sebe... To mě zahřálo u srdce.

Nesobeckost. Možná, kdyby lidi nemysleli pořád jen na sebe, byl by svět hezčí. Vlastně ne možná, ale určitě. Stačilo by, kdybychom byli trochu ochotnější udělat radost ostatním. Hm? Komu jste dnes udělali radost? A to nemyslím nijak zle. Jen se ptám a chci, abyste se zamysleli.

A ještě taková drobnost. Slovíčko "děkuji" taky dokáže udělat divy. Když vám někdo podá tužku, která vám upadla na zem, toho člověka určitě potěší váš úsměv a slovo "díky" nebo "děkuji". Vám by to také nejspíš udělalo radost, tak proč něco takového nedopřát i ostatním?

Byla bych ráda, kdybyste se na závěr ještě jednou zamysleli nad tím, komu jste dnes vykouzlili úsměv na tváři nějakou maličkostí. Pevně věřím, že jste si na někoho takového vzpomněli. A teď se naopak zamyslete nad tím, kdo (nebo co) vás dnes nějakou maličkostí potěšil. Jsem si na 99,98% jistá, že se vám vybavila alespoň jedna situace, věc nebo osoba, která vám dnes zlepšila náladu. Nakonec ten život nebude až tak hrozný, že? Ono to nějak přežijeme.

Nezapomínejte, že nikdy není pozdě na to, udělat někomu něčím radost. Hezké věci, které jste udělali a uděláte, se vám jednou vrátí. A to vím jistě. :) Stačí jen chvíli nemyslet na sebe a udělat nějakou maličkost pro druhé. O tom to je. Nemusíte kupovat drahé dárky, stačí úsměv. Vzpomínáte?


Mamííí, mám jedničku!

13. listopadu 2014 v 16:32 | Tez |  Deníčková
Kousek z článku, který skončil v rozepsaných. (psáno v úterý večer)

Ale co si budeme povídat, já na tu školu stejně zvysoka s*ru. Právě teď bych se měla učit na kompozici z matiky a zkoušení z biologie, ale koho to zajímá?! Zkoušení okecám a do matiky napíšu jednu ze svých naprosto profesionálně logických úvah a učitelce vyrazím dech svou inteligencí. (Nebo debilitou? Nevím, ta slova se mi občas pletou...) Problem solved!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Muhahahá! Mé logické kydy zabraly. Mám jedničku. Šubi-dubi-šuba-duba. Ze čtvrtletky. Z matiky. Tleskejte mi! Klaňte se mi!

>> Klid, Tez. Klídeček. Nádech, výdech, nádech, výdech. <<

Ano, je to tak. Mám za jedna. Nejlepší práce ze třídy (no co, taky se občas musím něčím pochlubit :D).

A proč mi na matice vlastně tak moc záleží? No, všimli jste si toho, že jsem sem nikdy nenapsala povolání svojí mamky? Ne? Tak vězte, že má maminka je paní učitelka. Učitelka matiky a fyziky. Tadá! Vše do sebe krásně zapadá... Proto se z matiky snažím mít dobré známky. (A aby toho nebylo málo, tak moje mamčule učí na stejném gymplu, kam já chodím do školy. Protekcééé!)

Sice ještě zdaleka nemám vyhráno, ale prozatím jsem spokojená. Prozatím na sebe můžu být pyšná.

Inu, přeju vám, abyste tohle příšerné období v pohodě zvládli a snad se svými výsledky budete spokojení stejně jako já. :)

Cože?! Tez pojede do Anglie?

7. listopadu 2014 v 21:36 | Tez |  Deníčková
Ehm, do jižní Anglie, abych byla přesná.

Ano, pojedu do Anglie. Mamka se mě do toho zájezdu snažila dokopat už delší dobu, ale já jsem jakékoliv nabídky odmítala. Proč? Protože stačilo, abych si vzpomněla na všechny ty věci, které už mi za tenhle rok rodiče museli koupit a hned se mi udělalo nevolno... I když mi mamka nespočetněkrát zopakovala, že s penězmi si nemusím dělat starosti, stejně jsem jí tvrdila, že tam prostě nechci (jsem příšerná lhářka). Jenže jednoho krásného dne (ve středu) nám naše třídní oznámila, že se zájezd nezaplnil, takže se ještě můžeme přihlásit...

Zkrátka jsem neodolala. Ale víte co? Žijeme jenom jednou. Sice je to docela drahý výlet, ale zadarmo mě tam zkrátka nikdo nevezme. Navíc jede snad polovina naší třídy, takže by mohla být celkem sranda. S mamkou jsme se taky domluvily, že to bude jako by dárek k Vánocům, což je skvělé, protože nic lepšího jsem si pod stromeček snad ani přát nemohla.

Jsem opravdu moc ráda, že jsem se nakonec rozhodla takhle. Chápejte, dostanu se do Anglie! Jooooooooooooooooooooooo! (Okay, příliš velké nadšení.) Uáá, já se tam tak strašně moc těším!

P.S. - Minulý článek jsem smazala, protože hned po jeho zveřejnění se mi ty fotky zkrátka přestaly líbit a já nechci, aby tady lidi koukali na moje "díla" (-.-), která se ani mně samotné nelíbí. Moc si vážím vašich komentářů a omlouvám se, protože vím, že vám dalo práci je napsat. Každopádně doufám, že mi to odpustíte. :)