Červenec 2014

Citrónoví lidé a ztracené klíče aneb tak trochu divné dopoledne

31. července 2014 v 18:24 | Tez |  Deníčková
Ahoj!
Poslední dobou mi tak nějak uniká, jaký je den a kolikátého je, takže mi vůbec nedošlo, že jsem poslední článek publikovala v sobotu... No, už je to celkem doba, ale co se dá dělat. Každopádně mě tu zase máte! Jste úplně štěstím bez sebe, že? Ale možná vás překvapí, že tentokrát přicházím s tématem z mojí hlavy a ne s další částí challenge, takže vás tady zase můžu mučit svými nudnými kecy. Muhahahahá! :D

>> Už předem tuším, že tenhle článek si moc lidí nepřečte do konce, ale upozorňuji, že na konci najdete nějaké otázky, takže budu ráda, když na ně alespoň odpovíte. :) <<

V úterý jsme byli po dlouhé době doma. Měla jsem už vymyšlené, že půjdu dopoledne do města, nakoupím si pár potřebných věcí a spojím to s návštěvou knihovny. O tom, že jsem platila 10 Kč jen kvůli tomu, že jsem knížky přinesla o den dýl, se asi radši ani nebudu rozepisovat. -.- (Tak si zkuste vrátit knížky včas, když jste věčně na chalupě, potom jednou přijedete domů a zjistíte, že je knihovna zavřená a stejně jsou tam vždycky jenom dopoledne. Jo, fakt si to zkuste. :D)
Ale abych začla od začátku. Na úterý jsem si nastavila budík na 7:20, abych si ještě stihla umýt vlasy. Samozřejmě, že jsem v 7:20 budík nějak brutálně umlčela a říkala jsem si, že budu ještě chvilku ležet... Jenže znáte to: "Budu chvilku ležet" se většinou změní v "Do prčic! Já zaspala!". Ano, malá Tez potom ještě hodinu spala. Jak profesionální!
Někdy v 8:15 jsem tedy vylítla z postele a za hodinu jsem si stihla udělat dva toasty, vysprchovat se, umýt si vlasy, vyfénovat si vlasy (normálně nefénuju, ale nechtěla jsem jít do společnosti jak zmoklá slepice), vyčistit si zuby a celkově se nějak upravit, obléct se, připravit si tašku a také jsem stačila zjistit, že nemám klíče. Na řešení této záhady ale nebyl čas, takže jsem mamce řekla, ať se na to vykašle, že klíče najdu, až se vrátím. Celá rozčilená jsem vyběhla z baráku a s ne zrovna velkým nadšením jsem zjistila, že je docela teplo a já si to trajdám po městě ve svetru a dlouhých kalhotách. -.-
Do knihovny jsem došla celá zpocená, takže bylo vlastně úplně jedno, jestli jsem si ráno vlasy vyfénovala, nebo ne. Vypadaly totiž skoro stejně jako po umytí. (Okay, to přeháním, ale dobrý pocit to rozhodně nebyl.)
Došla jsem do dětského oddělení, abych mohla zjistit, že knihovnice se dnes asi nevyspala zrovna dobře. Netvářila se moc nadšeně, když mi hledání kartičky zabralo trochu víc času, protože vypadla z knížky, do které jsem ji založila. Ehm, ta paní vypadala jako nepovedená napodobenina citrónu. Neusmálo se to, do hovoru se to taky nedalo, takže jsem svůj výběr knížek dost urychlila. Popadla jsem dvě Agathy Christie a za pár minut jsem už knihovně dávala sbohem.
Potom jsem si to namířila do papírnictví pro tužky na kreslení, gumu a ořezávátko. No, tak si tam tak stojím a čekám. Po pár minutách se kouknu na druhou stranu papírnictví a hle, fronta se stojí z druhé strany. -.- A já si pořád říkala, proč na mě ta ženská kouká jak na vola. Tak jsem jako exot přešla na konec fronty, ale ukázalo se, že je to stejně taková fronta nefronta, takže jsem se vecpala dopředu, abych už si mohla konečně koupit, co jsem potřebovala. A aby toho nebylo málo, tak mě obsluhovala taková baba a ne ta milá paní. Ano, tahle už citrón napodobovala mnohem lépe. Protivná byla dost, takže jsem svůj nákup moc neprodlužovala a myslím, že jsem tady řekla to nejhnusnější na shledanou v životě...
Poslední zastávkou bylo Hobby - obchod s věcmi na vyrábění. Paní tady už nevypadala jako citrón, ale rozhodně bych ji neoznačila za hodně milou prodavačku. Do řeči se to nedalo, neusmálo se to a o to víc trapně jsem si připadala, když mi začal zvonit mobil. Snažila jsem se nějak omluvně usmát, ale asi jsem jí přišla divná, nebo byla úplně mimo. Ještě jsem se jí tedy zeptala na nějaký tlustší drátek, ona mi ukázala jejich nabídku, já jeden čapla, ještě jsem si vzala takové přívěšky kočiček, zaplatila jsem a moje na shledanou nebylo o moc vlídnější než to, co jsem řekla v papírnictví.
Byla jsem z toho docela nesvá. Těšila jsem se na pěkné nákupy, ale spíš jsem si připadala jako lovec citrónových lidí.
Ještě jsem se stavila u babičky. Hned po příchodu jsem si vylila srdíčko a popsala jsem jí, jak nevlídné lidi jsem potkala a taky jsem jí řekla o záhadě ztracených klíčů. Nakonec jsem ji požádala o nějakou černou vlnu, abych s ní mohla ozdobit flašku. Našly jsme nějakou přijatelnou a děda mě hodil domů. Babička mi řekla, že jí musím zavolat, až klíče najdu...
Doma jsem prohledala celý pokoj. Dokonce jsem odšoupla i postel a zjistila jsem, že je tam noční košile, plno pletených punčoch, dvě propisky, můj ztracený náhrdelník, který jsem ráno, před odchodem do knihovny, nemohla najít, připínáček, kapesník a celá jedna dvoukoruna (jó, budu bohatá :D), ale bohužel jsem tam nenašla žádné klíče. Docela mě to vyděsilo, protože na mých klíčích jsem měla jak klíč od domu, tak i ten od skříňky ve škole a čip na obědy. Bylo tam ale i plno přívěsků, které jsem opravdu nechtěla ztratit. Měla jsem tam homemade ovečku z Irska od nejlepší kamarádky, telefonní budku z Londýna od nejlepší kamarádky, želvičku, kterou jsem dostala k narozeninám od hodně dobré kamarádky, přívěsek Emila (to je nadace), jeden klipásek, kterého jsme koupili, když jsem byla ještě na základce... Ne, kdybych tohle všechno ztratila, byla bych vážně smutná.
Lehla jsem si na postel a přemýšlela jsem. Nakonec mě napadlo, že v batohu, kde měly klíče být, je ještě jedna "tajná" kapsa, kterou jsem neprohledala a hle, klíče tam byly vážně dokonale ukryté. Uff!
Touhle událostí se asi cosi zlomilo a zbytek dne byl okay. Odpoledne jsem byla chvíli u počítače, potom jsem si v pokoji uklidila, takže se mi tam kvečeru velice dobře vyrábělo. Byla jsem vážně ráda, že nakonec byl ten den docela vydařený. Večer jsem si ještě vzpomněla, jak jsem si ráno po neúspěšném lovu na klíče řekla: "Tak dneska to bude den Blbec." Ulevilo se mi, že se má slova vyplnila jen z malé části. :)
Dobře. Myslím, že si ten článek nikdo nepřečetl celý až do konce, ale kdyby se někdo takový našel, tak mi napište do komentářů.

A slíbené otázky: Taky se vám někdy stává, že hledáte nějakou věc a ona je nakonec tam, kde měla být, nebo tam, kde jste hledali? Máte taky někdy pocit, že vám den zkazí blbé ksichty lidí okolo vás?

P.S. - Chci vám ještě moc poděkovat za tolik komentářů u dvou posledních článků. Vážně mě to potěšilo. :) Vím, že pro někoho je to málo, ale když se kouknete na to, kolik komentářů je tady u starších článků, tak určitě pochopíte, proč mám takovou radost.

P.P.S - Ještě jsem vás zapomněla informovat o tom, že tímhle dopolednem jsem splnila další z bodů na seznamu věcí, které chci toto léto udělat.

2) Jakou zemi bys chtěla navštívit a proč?

26. července 2014 v 18:46 | Tez |  Úkolová
Zdravíčko!
Dneska tu máme druhou část challenge. Nebudu to tady nějak okecávat, protože vás to asi ani nezajímá... Takže radši začnu, abych vás ušetřila mých nudných keců, které píšu vždy na začátku článku. (Hurej!)
Mojí vysněnou zemí, do které bych se chtěla podívat, je Norsko. Hm, to šlo rychle. První část otázky je zodpovězena, ale já se musím vrhnout i na tu druhou půlku, takže začnu asi takhle: Na myšlenku, že bych mohla Norsko navštívit, mě přivedla mamka. Ptáte se jak? No, ona v Norsku byla, když studovala vysokou. Říkala, že je to tam opravdu krásné. Neměla na mysli nějaká velká města, ale přírodu. Je to tam prý úplně jiné než tady. Já jsem si i hledala různé informace na internetu, protože mě to vážně zajímalo. Najdete tam převážně hory, hodně vodopádů a fjordy. Nejvíc mě ale zaujala trollí značka. :D Jakožto zapřísáhlý troll si samozřejmě myslím, že si zasloužíme být vyobrazeni na značkách! Ale konec "srandiček"... Pro Norsko je troll takový symbol. Dočetla jsem se, že si tam turisté dokonce staví trolly z kamenů. Z toho popisu jsem pochopila, že je to něco jako sněhulák a musím říct, že bych si taky chtěla postavit svého trollíka.
Teď ale k přírodě. Psala jsem, že je tam hodně hor, vodopádů a fjordů. Slovo fjord mi mamka vysvětlila jako "nějaký záliv". :D Bohužel jsem si s maminčiných "odborným" výkladem nevystačila, takže jsem opět hledala na internetu a našla jsem toto: "Fjord je pozůstatek po ledovcové činnosti v dobách ledových. Jedná se o dlouhý (občas desítky až stovky kilometrů) a úzký mořský záliv." (Citovala jsem wikipedii.)
Už takhle mi to přijde zajímavé a když k tomu přidám ty vodopády a fakt, že jsem v životě na vlastní oči ani vodopád, ani žádný fjord neviděla, láká mě to tam ještě víc.
Ne všechny důvody, proč chci do Norska, se dají pořádně vysvětlit. Mám v sobě prostě nějakou takovou touhu vidět to tam na vlastní oči... Snad mě chápete. :)
No, tak to by bylo asi všechno. Díky tomuto článku jsem vás mohla seznámit s jedním ze svých snů a budu opravdu moc ráda, když mi napíšete, kam byste se chtěli podívat vy. :)

>> V celém článku se ještě můžete pokochat dokonalými fotkami. <<


1) Napiš o sobě 20 základních informací

22. července 2014 v 16:54 | Tez |  Úkolová
Ahojte!
Tak tu máme první část mé challenge. (Jooo, všichni plesejme!) Nebudu to moc protahovat, protože ani nevím, co bych tady měla psát... :D Takže si držte klobouky a hurá na to!

1) Narodila jsem se v roce 2000.
2) Jsem docela trpaslík... Měřím jen 162 cm, ale nijak zvlášť mi to nevadí. :)

>> Okay, okay! Nejsem trpaslík, tak mě nechte žít. :D Mně osobně to taky nepřijde nějak extra málo, ale jedna moje spolužačka mi pořád říká prcku a dělá si ze mě kvůli mé výšce srandu. No, očividně se to na mně podepsalo. :D Ale každopádně děkuju za takové komentáře. :) Docela jste mi tím zvedli sebevědomí a zlepšili náladu. Ale abych byla upřímná, myslela jsem si, že budete všichni reagovat na můj kladný vztah k matice a matematicko-logickým úlohám, ale očividně vás to nevyvedlo z míry, což mě těší. :D <<

3) Mám docela malou nohu. Kupuju si boty velkosti 37, 36 a mám dokonce i jedny 35. -.-
4) Mám modré oči, které mi plno lidí chválí a to mě strašně těší. :)
5) Mám tmavě hnědé vlasy.
6) Nejím koprovku, protože jsem se po ní ve školce pozvracela (ano, to jste všichni potřebovali nutně vědět :D).
7) Baví mě kreslení, i když netvrdím, že mi nějak moc jde. Prostě mě uklidňuje, když si vezmu tužku, jen tak si něco čmárám a je mi úplně jedno, že to nakonec nevypadá jako nějaké umělecké dílo.
8) Ráda fotím, i když nemůžu říct, že by mi to nějak obzvlášť šlo. Nemám ani pořádný foťák, ale i tak mě to neskutečně baví.
9) Ehm, jsem asi jediný člověk na téhle planetě, kterého baví matika a matematicko-logické úlohy.
10) Každý rok se účastním různých matematicko-logických olympiád (+ fyzikální olympiády).
11) Hraju 4 roky na kytaru, 6 let na sopránovou flétnu a na konci tohohle školního roku jsem se začala učit na altovku (to je taky flétna, jenom je o něco větší než sopránka a musím se na ní naučit jiný hmaty, takže už vidím, jak se mi to bude slušně plést).
12) Nemám ráda týmové sporty. Mnohem snesitelnější je pro mě gymnastika, plavání, běhání nebo jízda na kole.
13) Jsem hodně velký posera. V noci mě vyděsí každé vrznutí, klapnutí, šustnutí a vlastně skoro jakýkoliv zvuk. :D
14) Mám docela velký strach z pavouků, ale musím říct, že se to za poslední dobu docela zlepšilo... Už z nich nemám tak velkou hrůzu, ale pořád mi jsou nepříjemní.
15) Miluju poslouchání hudby a ráda si při tom prozpěvuju, i když vůbec neumím zpívat. :D
16) Mám jednoho staršího bratra.
17) Jsem jedlík, ale nevypadám na to.
18) Jo, jsem hubená a ne, nejsem jedna z těch holek, které říkají, jak strašně jsou tlusté jen proto, aby od svého okolí slyšely pravý opak. -.- Ale zase si mě nepředstavujte jako nějakou velkou tyčku. Jsem prostě normálně, zdravě hubená. :)
19) Nemaluju se. Nepoužívám make-up, řasenku, rtěnku, prostě nic. I když občas na sebe naplácám pudr nebo použiju trochu lesku na rty, ale tím moje "líčení" končí.
20) Chodím na gympl a příští rok (tedy po prázdninách) mě čeká kvarta (devátá třída).

Nezdá se to, ale vymyslet 20 faktů je vážně těžké...
Tak jo, to je pro dnešek všechno. Děkuju, že jste dočetli až sem a doufám, že jste se o mně dozvěděli něco nového. :)

10 questions challenge

21. července 2014 v 21:26 | Tez |  Úkolová
Aloha!
V první řadě bych vám chtěla moc poděkovat za komentáře u minulého článku. :) Jen díky nim jsem našla nějakou challenge a vybrala jsem z ní body, které mě zaujaly. Některé jsem si i trochu upravila, tak abyste nebyli zmatení.
Asi bych vám ještě měla vysvětlit, proč budu mít jen 10 otázek a ne těch standartních 30. Je to proto, protože se mi některé otázky nelíbily, na některé jsem ani neznala odpověď a hlavně mi přijde, že třicet článků je na mě až moc a s mojí aktivitou bych to asi ani nedopsala... K dnešnímu dni tu mám něco málo přes dvacet článků, takže si můžete udělat obrázek o tom, jak dlouho by mi challenge s třiceti otázkama trvala. :D
Každopádně se mi tyhle body dost zamlouvají a myslím si, že by to mohlo být celkem fajn.

  • 1) Napiš o sobě 20 základních informací.
  • 2) Jakou zemi bys chtěla navštívit a proč?
  • 3) Vyber 10 svých momentálně nejoblíbenějších písniček a něco o nich napiš.
  • 4) Vypiš svoje závislosti.
  • 5) Vyber 10 obrázků, které tě na weheartit zaujmou.
  • 6) Piš o svých oblíbených školních předmětech.
  • 7) Napiš 4 věci, které bys nikdy neudělala.
  • 8) Proč jsi začala s blogem?
  • 9) Napiš 4 věci, které bys chtěla umět.
  • 10) Napiš 3 věci, které bys chtěla, aby se nikdy nestaly.

P.S. - Nejdou sem přidat komentáře, protože tenhle článek je čistě informační a myslím si, že není třeba je k němu psát. ;)

Moje kecy aneb nemám náměty na smysluplné psaní

19. července 2014 v 22:27 | Tez |  Deníčková
Zdravím!
Ano, ano, je to tak. Poprvé v historii tohoto blogu jsem nazvala článek česky. Už mi docházejí nápady na anglické nadpisy a česky je to zkrátka jednodušší. :D
O tom se tu ale rozkecávat nechci. To hlavní, co jsem vám chtěla napsat, byl fakt, že jsem teď v takové divné situaci. Chci psát na blog, mám na to čas, ale nemám nápady, takže tu pro vás mám jednu velkou otázku: Jaké články byste chtěli vidět na mém blogu? Můžete navrhnout konkrétní článek, nebo jen typy článků (deníčky, tagy, atd.), které byste rádi četli. Budu moc ráda za každý tip. No, to bychom měli první věc a teď už se vrhnu na nějaké to deníčkovské psaní.
Začnu asi takhle: Konečně tu je opravdové léto! Konečně se můžu koupat ve venkovním (nafukovacím) bazénu, konečně se můžu opalovat a konečně nikomu nevadí moje lenost a fakt, že dělám úplný prd. V horku se přece nechce pracovat nikomu! :D
Možná bych vám také mohla sdělit, že jsem momentálně na chalupě a užívám si prázdnin. Klid, pohoda, není škola. Co víc si přát. No, možná mi trochu chybí kamarádi, ale když si vzpomenu na některé mé spolužáky a spolužačky, tak jsem ráda, že jsem sama. Nikdo na mě nemá dementní kecy, nikdo po mně nechce domácí úkoly... Jojo, je to super. :)
Potom bych vám ráda napsala, že jsem splnila jeden z mnoha bodů na seznamu věcí, které chci udělat tohle léto a to sice, že jsem šla na pouť. Bohužel jsem nemohla jít s kamarádama, ale to nevadí. S mojí roční sestřenicí to bylo taky fajn. :)
Jo, málem bych zapomněla. Víte, jak jsem fotila to koťátko, které k nám přišlo? (Pokud ne --> klik) No, tak ono u nás bylo zase. Tentokrát se ale chovalo děsně divoce. Je to divný, ale bála jsem se ho. Co kdyby mě sežralo? Já vím, nikdo by netruchlil. -.- Ale abych to dopsala. To kotě vyběhlo na zahradu, tak jsme si říkali, že je to v pohodě, prostě to tam šlo omrknout... Jenže ten blb vylezl na třešeň. -.- Jasně, je to kotě, tak bude lézt na stromy a bude prozkoumávat každý kout, jenže čekáte, že z toho stromu bude umět slézt. Ne, neumělo to. Brácha ho musel zachraňovat, ale už je v pořádku u svých majitelů (sousedů přes ulici).
No, tak tím bych asi radši skončila, jinak tady začnu psát kraviny, které svět ještě nespatřil. :D Takže ahoj a užívejte si krásné počasí!

Just go and thank your parents for everything

12. července 2014 v 20:18 | Tez |  Myšlenková
Čauky mňauky!
Dneska to bude úplně něco jiného. Takový článek jsem tady asi ještě nezveřejnila, ale v hlavě mám tuto myšlenku už delší dobu, takže čtěte dál!
>Předem upozorňuji, že tento článek je hlavně pro lidi v mém věku (je mi 14).<
Tohle téma mě napadlo, když jsem seděla v nákupním středisku a koukala jsem na snap od spolužačky. Měla tam fotku s kelímkem (s nějakým zvláštním, tekutým, růžovým obsahem) ze Starbucks. A tak jsem si říkala: "Ale no tak! Nikdo nepotřebuje vědět, že jsi snobka (všichni to už vědí). To fakt musíš mít tak drahé věci, když úplně stejný můžeš mít za pár penízků?" A pak jsem začala přemýšlet. Proč všichni řeší to, jestli si kupují nejnovější, značkové a drahé věci? Sakra, to nikoho nezajímá, že tohle všechno platí chudáci rodiče?
Jsem šetřílek a snažím se i o to, abych nepřidělávala svým rodičům nějaké velké starosti a abych jim nevyšla moc draho. :) Mamka chce, abychom jeli příští rok do Itálie, ale když nám řekla, kolik to stojí, tak to s bráchou asi odpískáme a řekneme jí, aby tam jela jen s taťkou. Jistě, všichni se teď chytáte za hlavu a myslíte si: "Panenko skákavá! To je dement. Odřekne takovou krásnou dovolenou. Já bych jel/a hned." Krásná dovolená by to byla, to určitě, ale už vám také někdy došlo, že tam vlastně nejedete zadarmo? Teď jste asi docela nasupení, protože všichni víte, že dovolená něco stojí, ale upřímně, když jste nasedali do auta, autobusu, letadla, napadlo vás, že jste své rodiče právě přišli třeba na 15 000 Kč? Já nevím jak vám, ale mě to do téhle doby nikdy nedošlo. A tak si říkám, že lidi v mém věku asi nechápou, že všechno, co si přejou, něco stojí. Ano, je super být "cool" a dostat iPhone, ale sakra, lidi, vy si užíváte luxusu, ale zaplatí vám to někdo jiný. Vy jste ten "cool" boreček, co má nejnovější vohoz, ale tu sumu zaplatili jiní! Jistě, nic neříkám na to, když si někdo sežene brigádu a maká kvůli tomu, aby si mohl něco koupit. Sama za rok plánuju prázdninovou brigádu (jestli něco seženu), ale mě prostě vadí namachrovaní snobíci, kteří mají sice nejnovější mobily, drahé notebooky, Vansky a longboardy, ale to všechno mají jen díky tomu, že jim na to někdo vydělal a zaplatil jim něco, co chtěli... A ještě se s tím vychloubají. Hmm, tady je asi něco špatně, nemyslíte?
Po nikom nechci, aby teď šel za rodiči a řekl: "Já se budu platit jídlo, pití a bla, bla, bla." To ne. Je jasné, že dokud nejsme schopni si vydělávat, tak nám tohle všechno budou muset rodiče zaplatit. Na druhou stranu. Nemusíme mít všechno, na co ukážeme. Hodně lidí si v dnešní době myslí, že bez značkových věcí se nedá žít... Přijde mi to trochu smutné. Někteří lidé si takové věci kupují jen proto, aby zapadli. Ehm, pár takových znám. A přijde mi, že takové chování vypovídá dost o inteligenci daného jedince.
Je jasné, že ve společnosti budou pořád lidé, kteří budou dbát na to, aby měli značkové a drahé věci, ale mě prostě vadí, když jsou těmito lidmi čtrnáctiletí frajírci, kteří mají všechno, na co si ukážou. Každému vpálí do tváře, že včera dostali nové boty a všichni jim budou jen tiše závidět, ale možná ani ne hrstku lidí napadne to, že ty boty si asi stěží koupili za své peníze... A o tom mluvím. Všichny tyhle děti se pouze vychloubají věcmi, které jim koupili rodiče. Pak je tu ale otázka, jestli je jejich rodiče nevychovávají tak trochu špatně. To už jsem ale zase někde jinde.
Nevím, jestli jsem to zrovna dobře zformulovala, ale mělo se to točit okolo toho, že si kolikrát neuvědomujeme, že nám většinu věcí financují naši rodiče, ale chválu a obdivné pohledy sklidíme my. Určitě mi napište do komentářů, jak to se značkovými věcmi máte vy, jestli jste si někdy uvědomili, že všechno, co si koupíte, vám zaplatí rodiče z peněz, které museli vydělat svou prací (i když to zaplatíte z kapesného, tak jsou to vlastně peníze rodičů, jen je máte v kasičce vy) a taky bych byla dost ráda, kdybyste mi napsali, jestli vás někdy napadlo to o té dovolené. :)
Jinak, jsem moc ráda, že jste dočetli až sem, protože úplně nevím, jestli je ten článek nějak srozumitelně napsán. :D

P.S. - Ještě chci jen "říct", že bychom si měli více vážit toho, co pro nás dělají naši rodiče, protože mnoho z nás by bez nich bylo v prčicích a ne vždy si to uvědomujeme. Prostě jděte a poděkujde svým rodičům za všechno, co pro vás dělají. :)

Photos 0.1 - Kitty!

3. července 2014 v 21:23 | Tez |  Zbytková
Helou!
Tákže. Zdravím vás z chalupy. Ano, máme tu internet, ale je to pomalé jako, ehm, nebudu se vyjadřovat. No, ale přijde mi to pořád lepší, než být bez připojení úplně... Před chvílí jsem dokonce napsala celý jeden komentář! A bez úhony. :D
Ale teď už k hlavnímu tématu článku... Dneska k nám přišlo koťátko! Já jsem velká milovnice zvířat a tohle kotě bylo jako z reklamy. Nevím, jestli tu ještě je. Možná pobíhá někde na zahradě, ale já už jsem doma (v chajdě) a musela jsem ukradnout netbook (i když je můj a z časti mamky), abych napsala alespoň stručný článek. Ale zpátky k tomu koťátku. Bylo vážně krásné! Už tři roky po sobě k nám v létě přišlo nějaké kotě. :) Kočky si mezi sebou asi rozmňoukaly (?), že se tu o ně tak staramé a teď se sem jen pohrnou. :D Jojo, už to vidím!
Z názvu článku jste asi poznali, že mám fotky. (No jo no. A já se tu vykecávám o tom, jak to kotě bylo děsně roztomilý. V tomhle mě musíte trochu omluvit, protože já ty kočky prostě miluju. :D) Ano, opravdu mám fotky, takže tady jsou. (Jsou v celém článku. To jenom abyste si nemysleli, že jsem tak blbá a nedala jsem je sem. :D)