Žiju, žiješ, žijeme

1. května 2016 v 21:31 | Tez |  Zbytková
Tak se jdu o(d)hlásit.

Tři měsíce jsem se vám neozvala a provinile se cítím, abych pravdu řekla, jen málo. Teď vám však chci oznámit, že na tomhle blogu už žádné články s největší pravděpodobností nenajdete. Ale nezoufejte! Pokud byste chtěli mé výplody číst i nadále, zanedlouho snad budete mít možnost na mém novém blogu, který momentálně existuje jen polovičně. (Adresu časem doplním.)

Omlouvám se za své bezohledné chování.

Mějte se krásně.

A čtěte tenhle skvělej blog --> wild-wolf-side.blog.cz

Paprsky pro slunečnici

 

Rozhodni se

2. února 2016 v 22:38 | Tez |  Deníčková
"Jakým směrem se chceš ubírat? Jaký si vezmeš seminář? Z čeho budeš maturovat?" Asi takhle nějak zní otázky, na které nedokážu odpovědět jinak než krčením ramen a zoufalým "nevím".

Dotazy podobného charakteru na nás učitelé chrlí čím dál častěji. Nejaktuálnější jsou ovšem ty týkající se seminářů. Občas spolu s otázkou vyslechneme i stručný popis některého z povinně volitelných předmětů, po kterém obvykle následuje krátké snažení vyučujících přesvědčit co nejvíc studentů o úžasnosti daného předmětu. A to všechno se děje kvůli tomu, že datum, do kterého bychom měli být pevně rozhodnutí, se kvapem blíží.

Je mi patnáct. Ani pořádně nevím, kdo jsem, tak jak mám vědět, co chci v životě dělat? Bohužel nejsem jeden z těch šťastlivců, kteří už od mala mají jasnou představu o tom, co chtějí studovat, čím chtějí být. V páté třídě jsem udělala přijímačky na gympl, což mi ulehčilo situaci alespoň v tom, že jsem měla postaráno o střední. Žádné rozhodování, žádný stres. Jenže teď se tomu rozhodování stejně nevyhnu. Sakra.

No, ale nějak se s tím poperu. Budu muset.

Jinak mě začíná trápit rýmička a mé vysvědčení bylo až trapně monotónní. Nijak odvázaná nejsem ani z jednoho. To první je nepříjemné a to druhé je zase jen kus papíru, který ze mě nedělá bytost hodnou, bytost hodnou obdivu ani bytost lepší. Všechna ta číslíčka a slova nemění nic na tom, že jsem pořád jen liliputí Tez se sklony k prokrastinaci, mající zálibu v nastavování budíků na nezaokrouhlené časy. Za to, jak moje vysvědčení vypadá, se sice nestydím, ale lepšího člověka to ze mě zkrátka nedělá. A nikdy nedělalo. Vlastně už ani nevím, proč jsem tomu vždy přikládala takovou váhu.

A článek končím takto, neboť odbíhání od tématu je nejspíš mou silnou stránkou.

Jak Tez válela

10. ledna 2016 v 20:21 | Tez |  Deníčková
Ona ani tak moc neválela, jako spíš válcovala. Všechny a všechno. Byla totiž v tanečních.

No dobře, neválcovala jsem. Alespoň ne po většinu času. Sem tam se mi sice někdo připletl pod nohy, anebo jsem se někomu pod nohy připletla já, ale i přesto nakonec nejsem takové poleno, jako jsem původně očekávala. Vlastně až na úplně zkaženou první Cha-chu mi to šlo. Docela. Ucházejícně.

Waltzovali jsme a cha-chovali jsme. Waltzování nám šlo dobře (možná proto, že to zní skoro jako válcovní), ale na cha-chování jsme museli nejdřív příjít. A jelikož jsme na to doopravdy přišli, naše poslední Cha-cha stála za to! (Na rozdíl od té první, ehm.)

Jestli jsem se bála? K mému překvapení se nervozita ani strach ve větší míře nedostavili, ovšem jedna taneční můra mě přece jen trochu děsila. Onou taneční můrou, oním strašákem a mou jedinou obavou byl fakt, že budu muset celý večer vydržet v botách na podpatku. V tanečních. To znamená minimum sezení, ale zato spoustu chození a tančení, a tedy i spousty šancí zakopnout, uklouznout, zkrátka sebou na parketu před všemi plácnout. Ale můžeme jít slavit, protože Tez nespadla. Hurá! I když ono se jí to nejspíš ještě povede. Koneckonců, má před sebou pořád mnoho hodin a tedy i mnoho příležitostí ztrapnit se před mnoha lidmi. Méně nadšené, spíš ironické hurá!
 


Rok 2015

31. prosince 2015 v 20:04 | Tez |  Zbytková
Tak je tady zase po roce článek, ve kterém se slovo "rok" skloňuje ve všech možných i nemožných pádech. Tleskám, tleskáš, tleskáme.

Rok 2015 se nesl ve znamení výzev, překonávání sama sebe a taky mnoha změn. A jelikož jsme u mě na blogu, tak si dovolím, i bez vašeho dovolení, se o tom všem rozepsat.

Všechno to začínalo odhodláním zlepšit své já v mnoha ohledech, což, musím uznat, nezní vůbec špatně. Když se teď takhle zpětně ohlížím, docházím k závěru, že jsem se vážně zlepšila a posunula o něco dál, jen se mi to povedlo v úplně jiných oblastech, než jsem původně chtěla a čekala.

Změnila jsem některé své názory, postoje, částečně i své chování, myšlení... Například jsem zcela změnila názor na to, co je důležité, na čem v životě záleží a čeho chci za to své krátké bytí dosáhnout. Došlo mi, že to, na čem jsem do teď tolik lpěla, bych vlastně neměla řešit, že bych to měla pustit z hlavy a zaměřit se na úplně jiné hodnoty. Například na klid v duši, sebeúctu.

Zdá se mi, že se ze mě stává stále větší introvert, a tak se musím poplácat po zádech a pogratulovat si za to, že jsem ve zdraví přežila několik akcí, kde jsem se musela pohybovat mezi mnoha neznámými lidmi. Například tábor, ze kterého jsem měla strach už asi týden před jeho začátkem. První dva dny jsem myslela, že tam umřu, že si mě táborníci uvaří k obědu nebo mě rituálně obětují bohům táborových her. Nakonec jsem neumřela, nebyla uvařena ani obětována. Hurá! A domů se mi nechtělo ani trochu.

Za další takovou akci bych mohla považovat celostátní kolo olympiády z informatiky. Abych byla upřímná, dodnes netuším, jak jsem se tam zrovna já ocitla. Nicméně strávila jsem tři dny v Janských Lázních a z nějakého důvodu mi to přišlo neskutečně fajn.

A když už jsem ty olympiády takhle nakousla, chvilku se u nich ještě zdržím. Rok dva tisíce patnáct byl pro mě totiž zatím nejúspěšnějším rokem co se soutěží týče. Mám z toho radost, to ano, ale víc než samotných úspěchů si teď vážím toho, co mi všechno tohle přineslo, jak mě to změnilo. Víte, vždycky jsem si myslela, že na dobrých výsledcích ve škole, v soutěžích a olympiádách neskutečně záleží, a proto si nesmím dovolit neuspět. Hloupá úvaha. I když se mi po většinu času dařilo dosahovat dobrých výsledků, párkrát jsem něco zkazila. A nic se nestalo. Kupodivu. Teď už vím, že největší brzdou pro mě byl strach z neúspěchu.

Ježíšek a banány

29. prosince 2015 v 11:01 | Tez |  Zbytková
Možná bych tady měla poreferovat o tom, co mi přinesl Ježíšek... Tak abyste věděli, vánoční nálada to nebyla. Ale zato mi přinesl lednici do pokoje, tuny oblečení a tuny knížek. Imaginárních. Ale představa je to pěkná, jen co je pravda.

Tenhle rok jsem si od Ježíška skoro nic nepřála, a tak jsem taky skoro nic nedostala. Vůbec mi to nevadí, protože alespoň nemusím řešit, kam ty nové věci v mém už tak přeplněném pokoji schovám. Podtrženo, sečteno, největším dárkem jsou pro mě vánoční prázdniny a hory jídla, které můžu bez výčitek spořádat.

Ježíšek nám uletěl už před pár dny a já jsem od té doby byla rovnou dvakrát svědkem rodinné "hádky" způsobené tématem, které všechny smrtelníky rozděluje na dva znepřatelené tábory. Oním diskutabilním problémem jsou banány. Ano, banány. Konkrétně jejich loupání. Někdo totiž loupe zprava a někdo zleva. A někdo neloupe, protože na to má své sluhy. Jenže ti sluhové si taky musí vybrat, jestli budou loupat zprava nebo zleva, že jo? A protože "zprava" nebo "zleva" asi nejsou zcela jednoznačné pojmy, vysvětlím vám situaci přesněji. Někteří lidé loupou od stopky banánu a někteří z opačného konce. A kdo to dělá správně? Toť otázka, na které závisí existence celého lidstva.

Já loupu od stopky. Podle strýčka Googla loupu špatně. Má hloupost tedy očividně nezná hranic a nejspíš si budu muset pořídit sluhu, který za mě ty banány bude loupat správně. Anebo začnu banány loupat od prostředka, abych sympatizovala s oběma polovinami, ale zároveň žádnou nepreferovala. Bude ze mě nestranný loupač banánu. Hurá!

Lidičky, neřešte banány, prosím. Raději je řežte. A loupejte je, jak chcete, oni totiž budou chutnat pořád stejně.

Toť vše o absurditách, které je naše rodina schopná řešit. Pěkný den přeju.

Kam dál